Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

ZBOŽÍ V AKCI

naše cena 295 Kč (12,10 €)
skladem

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč (11,28 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem


Web zabrisky.cz, 2010 + e-zin Courier KN, č. 2, 2012

(Titulní rozhovor z roku 2010 k papírovému vydání knihy + dodatek z roku 2012 k dvoudílnému e-vydání)

HVĚZDA, KTERÁ NEVYŠLA

text: Astrid Kelly

Sedím s BVÚ u stolu, před sebou čerstvý výtisk Zabriskyho, té druhé spermie. Snažím se soustředit. BVÚ je jak puma. Vykládá, máchá rukama, občas někoho pozdraví. Pije už čtvrtý půllitr kofoly a zakazuje mi, abych to zapsala. „Dali mi prachy? Prd mi dali. Napiš, že piju vodu z Botiče. K tomu kouřím mletej habr.“ „Proč habr?“ „Prezentuje můj vztah k přírodě. To je teď trendy, ne? Prohlídnout si bobra na internetu.“ Rezignovaně odkládám poznámky. Hovor bude bez regulace. Něco jako plavba ponornou duší rozhodně výjimečného českého spisovatele.

 

Každý koho znám prezentuje svoje umění a říká, jak je báječný a proč je potřeba jeho umění sledovat a kupovat. Co bys v tomto směru za Zabriskyho nabídl ty?

Zabrisky je o pocitu čtyřicetiletýho chlapa, ze kterýho dělá lidská společnost svými projevy asi tak osmiletýho ušopleska. Je to typický rodinný čtení. Bohužel pro rodiny před rozpadem.

Čekala bych, že se mi ho budeš snažit „prodat“ líp.

To je to. Každej se snaží něco prodat. Co chceš slyšet? Napsal jsem s láskou knížku a jsem přesvědčenej, že je kvalitní a výjimečná. Tečka. 

Tohle asi moc Zabriskyho neprodá, ne?

Tak napiš, že v něm jsou v něm hektolitry krve a oči napíchlý na opunciích. Tedy v knížkách, který Zabrisky píše pro svýho dementního trendy agenta.

Zabrisky je tedy spisovatel?

Nájemnej.

Co je proboha nájemný spisovatel?

Občas to na Tebe přijde. Chceš se blýsknout, získat prestiž, někoho sbalit, co já vím... Tak zavoláš Pitt Bulovi, to je agent a najmeš si Zabriskyho. On ti vyšvihne příběh na míru, přesně podle zadání, v jedinečné jazykové úpravě. Staneš se na chvíli umělcem. Nemusíš pro to nic udělat. Akorát vytáhneš kartu.

Je to tak snadné?

Je to až příliš snadný.

Kolik na tom Zabrisky vydělá?

Dostane svých dvacet procent za práci plus příplatek za mlčení. Pitt dostane zbytek.

Jak to, že Zabrisky dostane jen dvacet procent?

Počkej, to je královská taxa. Běžný český spisovatel je tak na osmi, devíti procentech z prodaný knihy. Ti nejlepší mají smlouvy kolem patnácti procent. Plus několik měsíců čekání, než se k němu prachy z komisního prodeje dohrabou.

 
Ale takhle přece přijde Zabrisky o slávu. Proč to rovnou nevydává pod svým jménem?

Ten, kdo opravdu vydělává, není vidět.

To mi chceš říct, že psaní je jen o penězích?

Jeho ano. Zabrisky měl kdysi šanci. Možná by zazářil jako diamant. Možná by byl ta nová krev české literaturky, po níž se tady kdysi tolik volalo. Jenže se zamiloval do dcerky sicilskýho mafiána a nechal se najmout, že ho bude učit česky. Ale trochu se to zvrtlo a Zabrisky ztratil siciliánovi celý jeho důchod i s Mercedesem 350 S, kterej měl palubu v ořechu a zlatou fofrpáku. Protože s tím měla trochu něco společnýho dcerka, neskončil Zabrisky přitlučenej na bortu botelu Racek, ale s osobní hypotékou. Konečně si nemohl vybírat a začal psát na zakázku. Prostě prošvihl svou chvíli. To se stane.

Není to spíš příběh o tobě? Ty jsi byl přeci taky „novou krví“ české literatury, recenzenti tě chválili a teď nejsou tvý knihy ani na pultech.

Samozřejmě, že je! Jsem hvězda, která nevyšla. (směje se)

Proč to tak je?

Jsem moc držkatej.

To jsem si myslela. Má toho s tebou Zabrisky společnýho ještě víc?

Má. Ale je lepší. Je jako bájnej přelud. Například umí takovou tu věc, kterou se marně učím už roky. Francouzi tomu říkaji schodový věty. Jdeš z úřadu, setřenej a poníženej a sotva zaklapnou za úřednicí dveře, ty víš přesně, cos jí měl vpálit. Zabrisky je pohotovej. Závidím mu. Naproti tomu ta postava zesiluje i moje záporný vlastnosti. Ironizuje mě. Šije do mě. 

Ta knížka je vůbec celá ironická a velmi vtipná. Lehkostí mi připomněla tvůj dávný hit Poslední bourbon. Zase stojí na neuvěřitelných dialozích. Kde je vůbec bereš?

Všude. Stačí mi odposlechnutá fráze, podivně postavená věta, zvláštní syntax. Hned mě to startuje. Ze zachyceného akustického projevu se mi vynoří charakteristika postavy. Dvě tři repliky a pochopím, jak uvažuje. Můžu pak s její logikou postavit všechno na hlavu. Takhle nějak pracovali se slovem Voskovec s Werichem a já jim děkuju, že tuhle cestu pro češtinu vyšlapali.

V+W byli ale přece klauni, kteří spolupracovali se živým publikem. Jejich forbíny jsou plné situačních narážek a humoru, který byl závislý na tehdejší politické situaci. Přeci divadelní improvizace a psaný text nejsou totéž?

Když zvolíš správnou metodu, účinek může být podobnej. Přepisoval jsem jednotlivý pasáže knihy do zblbnutí. Ladil jsem je. Hledal jsem týdny správný slovo. Ale to ty jako čtenář nesmíš poznat. Musíš mít pocit lehkosti. A toho dosáhnu tak, že tě pustím až do kuchyně. Dám ti pocit, že jsi přítomnej unikátnímu okamžiku zrodu čehosi výjimečnýho. Chceš to projít se mnou. Anebo ještě líp, žes na to přišel dřív než já, žes mě přelstil, protože já to jen zapsal. Když k takový symbióze dojde, máte vyhráno oba. Ty i čtenář.

To vypadá dost složitě. 

Já myslím, že to je řemeslo. To jsem si už snad za těch dvacet let osvojil. (zamyslí se) Kecám. Vlastně píšu od jedenácti.

Pamatuješ si na svoji první povídku?

Jasně, jmenovala se Granát a zrádce. Přihlásil jsem ji do školní soutěže Děti, mír a umění. Víš, co je zajímavý? První pokus a hned jsem měl vymezenou uměleckou pozici. Soudružka učitelka povídku před zraky celý třídy roztrhala a vyhodila ji do koše. A pak řekla: „Buď rád, že to řeším jenom takhle.“ Přitom to bylo nevinný. Jen jsem na třech stranách podrobně popisoval, co kterýmu partyzánovi ten zrádnej granát utrhl.

To jsou tedy tvoje počátky. A jak se dostal k psaní Zabrisky?

Chtěl se pomstít češtinářce. Dokázat jí, že její pedagogické postupy jsou naprosto mylné. Že natruc jejímu diletantismu, kterým masakrovala slohové práce talentovaných jedinců, může v její třídě vyrůst i mistr světa spisovatelských okruhů, šampión a jednička. Tak to aspoň tvrdí v knížce. 

Ale to by mu asi nestačilo?

Řekl bych, že byl snílek. Odkojili ho Tři mušketýři a on se díky tomu neuměl moc popasovat se společností, která si neváží sama sebe.

Proto jezdí čtyřicet let starým peugeotem a nenosí mobil? Měla jsem z něj pocit, že chce pro sebe na chvíli zbrzdit zánik svýho světa.

Snaží se. Maká na tom. Pěstuje starý tradice, jako třeba, že když někam přijdeš, máš slušně pozdravit. Takový ty věci, který jsou ,tutyaut‘, páč nejsou ,vytuněnýhusteckůl‘. Když mu ale do jeho pokojíku v penzionátu Živý dech vtrhne dvacetiletá Leda, zdá se na okamžik, že je moc snadný jeho muzeum převrátit. Vypadá vedle ní jako nabručenej jezevec. Jenže pak Leda zjistí, že je výhodný se od tohohle omlácenýho chlápka učit. A on zas ví, že její zánovní pulsní motor skýtá netušený možnosti.

A zrodí se láska, že?

Kdyby to bylo tak snadný! On nájemnej spisovatel, ona nájemná ukončovatelka osudů. Dva vlci ve městě. Nejdřív výhodný partnerství. On má starý dluhy, ona novou zakázku. Oba jsou ve svých oborech špička. Osud někdy spojí i nepropojitelné. Vznikne symbióza jako mezi klubákem a krokodýlem...

Prosím?

Krokodýl otevře tlamu, klubák mu vyzobává bordel, co má mezi zuby. Taková lítací dentistika. Leda a Zabrisky by se v normální situaci nepotkali. On by si myslel: „Co je to za trdlo?“ A ona: „Tak uhni, strejdo.“ Jenže se kdysi stalo něco, co změnilo jejich životy. Oba se do týhle situace dostali podrazem. A oba za něj zaplatí. Musejí držet spolu, jinak neprojdou.

Proto jsi knížku věnoval „všem, co žijou svý béčkový životy“?

Myslím, že člověk má při narození mnoho možností. Jsou tu áčkový, zářný životy a taky ty druhý, smolařský. Těžko říct, jaká náhoda určuje, který žití bude nasazený do hry. Faktem je, že časem se výběr zužuje. Například Zabrisky ví, že už ve svých čtyřiceti nebude špičkovým gymnastou. To by asi unesl, ale nechce unýst vědomí, že o jeho blbým údělu rozhodl někdo, koho kdysi miloval a on ho zradil.

Myslíš Kudrli?

Ano. Tu vypečenou siciliánovu dcerku. Ale abychom k ní byli spravedliví. I jí cosi v dětství změnilo osud. Taky žije svůj druhý, záložní život. Žije ho dobře, profesionálně. Na rozdíl od ironického Zabriskyho zřejmě i s chutí. Není se co divit. Její bezohlednost ji vynesla mezi diskrétní elity. Má obrovskou moc. A touží se se Zabriskym opět setkat. Tohle nemůže dobře dopadnout. To setkání je zóna smrti.

Říkáš to skoro, jako bys to Zabriskymu přál.

Rozhodně. Může ho to osvobodit. Zbavit periferie, do níž se uchýlil.

Ale taky zničit.

Budu mu věřit, že to projde. Chytrej je na to dost. Dvacet let se na ten okamžik připravoval. Ví, že Kudrle je jako žiletka. Hodně ji naučil. Ale taky zná její Achilleovu patu.

A ta je jaká?

Jistota. Ta ji může oddělat. On je hráč. Velký šaman. V jeden okamžik nemá nic, v druhým bere všechno. 

Kudrle, Leda. Když je v Zóně, doprovází ho kála jménem Zhulenka. Čím všechny ty ženský získává?

Rychlostí. Než se rozkoukaj, je v nich. Tedy v jejich mozku. Taky umí skvělý hlášky.

Povíš mi nějakou?

Celovíkendový wellness s Audrey Hepburn. Ale aby to platila ona.

Prosím?

Musíš se ho zeptat, jaký má nesplněný přání.


RANDE SE ZABRISKYM

Bavili jsme se o psaní. Jak ses se Zabriskym vůbec potkal? To si třeba sedíš v kuchyni, kouříš, koukáš z okna a přijde světový nápad?

No, to by spíš přišla uklizečka. Majzla by mě hadrem. Řekla by: „Na chlapodrom s váma! Samci nemytý...“ To je ono! Tam by to mohlo vzniknout. V tom napětí mezi letícím hadrem a mojí defenzivou. 

A dál?

Řekněme, že ji ráno opustil po padesáti letech štěstí manžel. Vyhrál v Sazce sto milionů a chytil třetí mízu. Nabrnknul si kočičku, odlítá tryskáčem. A uklizečka se rozhodne čelit nespravedlnosti tím, že na manželovu krásku nasadí bohatýho gigola. K tomu ovšem potřebuje prachy. Tak se rozhodne vykrást banku, v který uklízí... Ano, z toho by něco mohlo být...

Takže nápad vzniká z konkrétní situace, která tě inspiruje? 

Hodně autorů krade historky. Říkáme tomu inspirace. „Tys mě inspiroval, chápeš?“ To je jiný výraz pro zlodějnu. Ukradnem situaci a něco z toho provedem. 

Dobře, takže máš situaci. A z ní rozvíjíš příběh, nebo máš už na začátku jasno o celém ději?

Myslíš konstrukt, jo? Jak nás ve škole učili: pište si osnovu, pište si osnovu. Ne, takhle to nefunguje. Každej z nás má svý postupy, svý rituály. Já mívám pocit. Napřed je nejasnej. Pak mi ho nějaká situace iniciuje. Nastartuje ho. Najednou začnu vidět víc věcí v zákrytu. Říkám si: „No jasně! Já jsem pitomej! Jak to, že mě to nedošlo?“ Potom začnu hledat způsob záznamu. Musím svůj prožitek dostat do rytmu řeči. Najít takový slovní střih, aby tomu, co chci říct, seděl. To je nejtěžší. Najít správný úvodní slovo. Znáš to? Jsi půvabná holka. 

To nevím.

Jsi. Takže jedeš metrem a vidíš chlápka. Líbí se ti, čekáš, až tě osloví. On se ale kouká jinam, potí se, pak se začne kroutit. Spousta holek pokrčí rameny a jde pryč. A neuvědomí si, že on jen hledá to první správný slovo. Není to stud, nebo nesmělost. (směje se) Obvykle se ovšem první správný slovo nenajde a projekt „nová známost“ jde do háje.

Nebo nová kniha.

Ano. To mám na mysli. 

Takže nejprve máš situaci, která navazuje na nějaký tvý rozpoložení a teprve pak se objeví příběh, který dál rozvíjíš? Víš třeba konec?

Někdy. U Zabriskyho jsem měl od začátku dva. Věděl jsem, a) že umře b) neumře.

Jak jsi to dilema řešil?

Blbě. Měl už jít do tiskárny, redaktor mě skoro škrtil a já furt nevěděl. Nakonec jsem zlomil zápalku a spisovatel Oskar Ryba vylosoval jeden konec. A tak to zůstalo.

Teď ale mluvíš o prvním vydání z roku 1999?

(přikývne) Ta knížka měla trochu jiný děj i pointu. Vyšel jsem z ní a napsal tuhle výrazně obsáhlejší short-story.

Co tě vedlo k tomu, že jsi Zabriskyho přetvořil do nové podoby?

Producenti.

Jací producenti?

Různí. Šest let mě nutili psát nové a nové verze scénářů. Pak umřeli, nebo je zavřeli. Měl jsem stohy materiálu... Jednou jsem se tím přehraboval a zjistil jsem, že ty scénáře velmi přesně pojmenovávají moje pocity. Tak jsem to převedl do většího formátu.

Jak by ten film vypadal? Část knihy se přeci odehrává v neuvěřitelných Zónách, který vypadají jako prostředí počítačové hry. To by muselo být dost efektní...

A hlavně drahý. Na tom to možná umřelo. Nikomu se tady do toho nechtělo. Navíc jsem předepsal pro deset minut asi třicet různých futuristických prostředí. Od vnitřku kosmický lodě po ohromující smetiště. Bylo tam i umělý moře a hromadný bojový scény barbarů v mrakodrapový soutěsce. Každej bojovník naprostej komiksovej originál. Tolik hadrů nemají ani v celým fundusu Barrandova.

Proč ses trošku v nápadech neomezil?

Ale já se omezoval! Kdyby bylo po mým mám tam nahou Barbaru Streisand, o niž si to rozdává fejzromety Bruce Willis s Benem Affleckem. Jenže ta knížka má velkolepý scény, má je mít i film! Nebo už zase točíme výpravnou srpnovou okupaci se dvěma tankama? Tohle podceňování českých diváků mě uráží. Hlavně, že je to dostatečně umělecký.


SHOW ,SVĚT UŽ NEBUDE, JAKO BÝVAL‘

Šokovalo mě, že se v tvý knížce proměňuje doslova přes noc celý národ v bojovníky. Muži, ženy a dokonce i děti. 

Ale tak to je! Znáš rozděl a panuj? Místo pospolitosti a vytváření společnosti se proměňujeme na  zmatené jedince, kteří budou cyklovat v pyramidě úspěchu a neúspěchu. Když takhle pojmeš život, nemůžeš než bojovat s každým. Občas potkáš někoho, kdo je slabší než ty, tak ho zřežeš. Občas ti někoho označej. To je terorista. Tak ho zřežeš taky. Takže tvůj boj je spravedlivej a správňáckej. Mlátíš kolem sebe, protože zas někdo jinej označil tebe. Když z toho na konci života vypadneš, máš akorát součty prokázaných emocí. Ty přijdou do archívu, kterej pak někdo vymaže. Prd a je to pryč.

Myslíš, že nás čeká taková společnost?

To bychom si ještě mohli medit. Protože se Zabrisky vyvíjel delší dobu, mohl jsem porovnávat. Někdy v roce 2009 jsem upravoval část, kterou jsem dopsal v roce 2006. S hrůzou jsem zjistil, že co bylo tehdy šokující, působilo o tři roky později docela fádně. Jsme svědky dramatických změn společnosti, největších od nastolení křesťanství, coby státního římského náboženství. Změny stavu celého lidstva budou naprosto revoluční, důsledky nekonečné. Nemluvím tady o časovém pásmu přirozeného vývoje v řádu stovky let. Mluvím o příštích dvou, sedmi, patnácti letech. Bojím se, že – tak jako v knize – změníme něco, co nesmělo být změněno.

Mluvíš o naší podstatě?

Ano. O lidský matrici, o našem genomu. Chceme za každou cenu přepsat smlouvu, kterou lidský druh uzavřel s universem. Jednoznačně si koledujeme. Zasahujeme do něčeho, o čem nic nevíme. Naše poznatky o nás samotných jsou tak nepatrné. Vždyť ani nedokážeme popsat, co je před narozením a po smrti. Neumíme léčit blbou rýmu! Jsme jako děti, které funkci rozpálených kamen testují holýma rukama. 

Ale lidstvo přeci udělalo v mnohých oborech pokrok...

To je přesně ono. V mnohých oborech! Ale jak se za posledních deset tisíc let změnila lidská bytost? Přečti si dochovaný záznamy, pohádky, báje. Pořád se opakují stejný vlastnosti a z nich vyplývající vzorce chování. Máme tu moc, máme tu zradu. Máme tu dluhopisy a úroky. Máme tu ty, co makají a ty co o nich rozhodují. Ujišťuju tě, že jako druh jsme se nevyvinuli ani o milimetr. Samotná historie lidstva popírá Darwina. A to na něm stavíme veškerý racionální poznání.

Ty moc nevěříš vědě, viď?

Musel bys vědět, kdo ji platí. Víš, jak se dají ohýbat výsledky čehokoli. Jedno slovo znamená stovku výkladů. Vědec postaví teorii podle kánonu požadavků a dostupnýho poznání. Pak z toho žije. Byl by sám proti sobě, kdyby ustupoval progresivním možnostem. Nastupující vědci musí počkat až umře. To nás všechny limituje. Vždycky zvítězí nejsilnější konsensus a vytlačí do ústraní alternativní možnosti. Ten konsensus se stane rovinou, z níž dočasně interpretujeme poznání světa. Je zkreslené, nedokonalé. Pak ho hodíme do koše a nastolíme další. Říkáme tomu změna, já tomu říkám řízené otroctví.

Sama jsem překvapena, kolik vědeckých poznatků na nás média denně hrnou. Pro obyčejného člověka je těžké se v tom orientovat.

Možná je to záměr. Projekt SPEEDY, jak říká Zabriskymu doktor Mathaus. Zahltit mozek tolika bezúčelovými informacemi, až se sám uvaří a vypne. Lup. Je to levné a ekologické.

Naznačuješ, že se hraje o lidskou svobodu?

A o co jiného? Přitom ji ani neumíme používat.

Proč myslíš?

Stovky let o ní meleme a když má někdo jinej názor než my, nedokážem ho ani vyslechnout. Je nám automaticky podezřelej. Místo toho, abychom chtěli zjistit, co říká a proč to říká a pak si udělali názor na jeho názor, děláme si názor na něj. Kdybys na mě teď měla vypracovat posudek do vyšetřovacího spisu, co bys uvedla?

Z čeho bys byl obviněnej?

Z čehokoli. Ale šlo by o to, že si pindám, co chci a někoho to už vážně nebaví.

A měla bych k disposici jen tuhle část rozhovoru?

Tam přesně mířím.

Asi bych tě označila za hloubavého člověka. Že si všímáš vážných témat. 

Použila bys slovo paranoia?

Spíš zesílené obavy. Smutek.

A kdybys měla to samé udělat pod vlivem první části rozhovoru?

Řekla bych že jsi zábavný, možná bezstarostný. Měla bych pozitivní dojem.

A přitom se nic nezměnilo. Sedím tady u stejné kofoly, šklebím se stejně, mám ty samé vlastnosti, kvality a nekvality jako před tím. Ale ve tvých očích se proměňuju. Ale nevypovídá to nic o tom, jestli se taky měním já. Říká to jedno jediné: my lidi jsme strašlivě manipulovatelní. 

Proto se Zabrisky brání bezhlavým změnám?

Chce si udržet odstup, aby věděl, co je dobré pro něj. Aby poznal motivace tlaků určitých elit na lidstvo. My se tím v běžném životě nemáme moc možností a chutí zabývat. Nevidíme pod pokličku a podléháme únavě. Často zvolíme první řešení, které nám vlivaři za pomoci svých médií nabídnou, s ním se ztotožníme a v té nejhorší kombinaci jsme ochotni se i za něj rvát. Snad je to ze strachu, abychom nepopřeli sami sebe, nebo abychom si nemuseli připustit, že jsme zas nalítli. Říkáme si, svět je složitej, nepřehlednej. Přitom je to všechno mnohem jednodušší. Zabrisky nám ten luxus dopřává. Protože ho vyhodili z kola ven, může se tím zabývat. Nespěchá, není kam. Sleduje manipulace a utváří si vlastní názor. Někdy si říká: „Tohle vymysleli skvěle! Klobouk dolů! Dovedli ekonomiku ke krachu a ještě dosáhli toho, že si lidi sami dobrovolně předplatí chudobu. To je nehorázně báječné!“

Jsou tedy manipulace hlavním rysem informačního věku?

Bezpochyby. Právě proto bychom neměli svobodu okrajovat na základě určité okamžité situace. Nikdy nebudeme vědět, jestli jsme ukrojili ten správný kousek. Jestli ho někdy nebudeme potřebovat. Proto musíme chránit celistvou neporušenost svobody a ne si dělat svět tzv. bezpečnější. Na to nemáme právo. Jsme jenom součást časového řetězce našich předků, kteří nám předali něco, co musíme chránit a neporušené, ale obohacené o naši zkušenost, zase předat potomkům. A to mluvím o tak indiferentní a pro většinu lidí tuctové hodnotě jako je svoboda. Ale teď si vem, že na základě hysterických pocitů a pod tlakem koncernů se začnem šťourat v DNA. Já nevím. Za sebe bych si přál, aby naše DNA pro tu vzácnou chvilku stvořila třetí točenici a tou nám pořádně našvihala.


HANDŽA LOVE – CHLAP PLNEJ LÁSKY

V „Zabriskyho“ vložené povídce Handža Love ukazuješ, jak převzít moc. Nejde o žádnou abstrakci, ale o reálný popis naprostého oblbnutí občanů. Je možné, aby někde ve skrytu taková organizace fungovala a pak se objevila, aby převzala kontrolu nad globálním světem?

Skrytě? Ale kdepak. Handžovi hoši to dělají naprosto veřejně. Problém je v nás. My lidé vidíme jen to, co chceme vidět. Upravujeme si rozumem svoji výseč pravdy a tu pak prohlašujeme za obecnou. Jsme jako hloupé sobecké děti. Platí stará šamanská technika, která nám říká, když chceš něco skrýt, dej to všem na očí. 

Kdo je vůbec Handža Love? V textu říkáš, že je to chlap plný lásky...

Love je láska, Love jsou prachy. Pak je tu ještě rabín Lőwi, který stvořil umělého člověka. Handža je tvůrce celého pokolení nových lidí. On je nabídka. Přijde, když seš dole a na dně. Najde tě a řekne: „Nepotřebují tě? Pojď se mnou. Udělám z tebe zase fofrkluka, dám ti schopnosti, postavení a slávu. Ale musíš vědět jedno: ty jsi poprosil mě.“

To je pravda. Ze začátku mi přijde jako sběratel. Jezdí po městě a hledá odložené chlapy. 

On doslova tvrdí: „V těchhle mužích je náš úspěch.“ 

Je snadnější najmout zoufalce, než třeba úspěšné lidi?

Výhodnější. Zoufalec se víc snaží. Handža vidí, jak z někdejších hrdých bojovníků nadělaly jejich ženy ufňukané, nepotřebné trubce s psychowalkmanem a vyrážkou. Vidí nejlepší chlápky národa, jak utloukají svůj talent a sílu v kancelářích, v putykách, v nákupních centrech, jak jsou podělaní hrůzou, aby genderově něco neposrali. Udělá jedinou logickou věc. Dá jim víru a použije je. 

Počkej, spíš je přemění na armádu vylízaných hrdlořezů.

To jsou jen vnější vizuální dopady projektu Zvýšená pracovní schopnost krys. Rozkydlé svaly jim trochu ztuhly a slovník se poněkud zúžil. Oni ale sami sebe vnímají jinak. Konečně má jejich život smysl a žádný manažerský prcač je nedrží za varlata kvůli nesplacený hypotéce. Začínají se přeměňovat. Učí se znát svoje limity a hlavně si už nenechají nic líbit.

Osvobozují se?

Mají ten pocit. 

Ale taky za to v povídce zaplatí.

Jenže oni to tak nevidí. Myslím, že jsou Handžovi vděčni. Sice je zlikviduje, to ano, protože svědci vždycky všechno komplikují, ale zas nebýt jeho, nikdy by nežili život s tak neomezenými možnostmi. 

To je pěkně zvrácené.

Děsivě. 

Lze tedy vnímat Zabriskyho povídku jako varování?

Mravní postoj si k tomu může každý vytvořit sám. Já text vnímám jako úhelný kámen současných limitů svobody. Marvin je dost ironickej, když říká Zabriskymu: „A koho jsi chtěl tou povídkou varovat? Lidi, kteří stojí fronty do Zón? Podívej se na ně. Jen jim nabídneš výhodu a popřou vše, co dosud pracně hájili.“

Celou povídkou se jako refrén vinou různé projekty, které vymýšlí k motivaci svých lidí. Kde bere peníze?

Na projektu Život hrou je báječné právě to, že se platí sám. Nulové náklady, stoprocentní výnosy. Tohle je sen mnoha současných manažerů. Myslí si, že jsou bozi, nebo něco na ten způsob. Ale časem slítnou mezi Handžovy akvizice. Oni nejsou vrchol pyramidy.

A Handža je?

Snad. Možná je někdo nad ním. Až nahoru nedohlédneš. Zlatá špička se oddělila od základny a jako nedosažitelná laputa putuje nad planetou. Na nás vrhá stín. Nevidíme skrz něj.

Počkej, tím chceš říci, že se mocenské elity snad vymknuly veřejné kontrole?

Sociologové používají rozkošný výraz. Hovoří o společenské nesouměřitelnosti. Říkají, že se od sedmdesátých let vyvíjí zvláštní vrstva lidí, která soustřeďuje ve svých rukách většinový majetek lidstva. Je to úzká skupina několika rodin, které vystoupily z příjmových měřítek. Jen pro zamyšlení: každý ze tří nejbohatších lidí na zeměkouli vlastní stejný majetek jako čtyřicet nejchudších států světa. 

Sem patří Kudrle, Marvin a Handža?

Ano. V mé knize jsou to tihle pyšní hajzlíci. Podívej se z jejich pohledu na nás tzv. středně bohatou střední třídu. Co asi s vědomím svých možností vidí?

Napadá mě pohled dalekohledem na mraveniště...

Ano. Ale musíš ho držet obráceně. To je ta nesouměřitelnost.

Říkáš ústy Zabriskyho: „To vy jste zlikvidovali pojmy jako je úcta, sounáležitost... Teď už jsme skutečně jenom lidské zdroje.“ Není to přeci jen příliš pesimistický pohled do budoucna?

Ne. To je vlídný pohled na současnost.


MRTVÝ SPISOVATEL, DOBRÝ SPISOVATEL

Já pořád nerozumím jedný věci. Máš za sebou řadu vydaných titulů, máš fanoušky, proč si Zabriskyho vydáváš sám? Nebylo by lepší vydat ho pod záštitou nějakého zavedeného nakladatelství? 

A jak to mám asi udělat? Proniknout oknem od hajzlíků a znásilnit vrátnýho?

Tím chceš říct, že to nikdo nechtěl? Tvý knížky měly v devadesátých letech přeci slušnej ohlas...

No právě. V devadesátých! Před pěti roky mě vykopl Martin Reiner z Petrova. Říkal jsem si: „Dobrý! Ten borec ti uvolnil ruce! Teď můžeš věci změnit. Máš portfolio slušně prodejných titulů, jsi ještě docela zánovní, dobře držkatej, snadno investovatelnej – ty máš chlape budoucnost.“ Zlatý oči!

Vraceli ti rukopis?

Houby! V Čechách má tradici celospolečenská hra Slibte cokoli, nedělejte nic a až chcípne, máte to zadarmo. Ztratil jsem tím handrkováním dva roky.

Byl jsi pro ně moc drahý?

O to nešlo. Chtěl jsem, aby dodržovali termíny a aby celý můj a kus svýho výdělku použili na marketing! Aby garantovali, že budu na pultech, aby uplatili distribuci, že to bude vozit, aby olepili Prahu velkým zetkem. Aby Zabrisky byl vidět.

Takhle to funguje i jinde ve světě?

V Německu mi vyšla povídka v prestižním bedekru jednoho vydavatelství. Platili mi cestu do Berlína, mělo to skvělý promo, profesionální produkci – dva profiherci pod vedením režiséra ze státního divadla povídku sehráli coby drama a pořád se mě ptali: „A pane spisovateli, je to takhle dobré? Jste spokojen?“ Přitom to byla jedna povídka! Na besedě v Lipsku jsem měl zase v sále devadesát lidí a tři reportéry. Zajistili mi rozhlas a televizi. A zase: „Pane spisovateli, máte všechno? Jste spokojen?“ Při příjezdu mi mi na Klínovci celník povídá: „Co je mladej? Snad počkáš, když telefonuju starý!“ Hned jsem věděl, že jsem doma. 

Myslíš, že jsou o tolik kulturnější, než my?

Ne. Profesionálnější. Možná si myslej, že tvůrce je pro jejich zemi něčím důležitej. U nás je tvůrce doslova trpěnej. „Tak cos to spatlal? Ukaž? No, jo. Tak to nějak počochníme. Ale zapomeň na nějaký výhodičky. Budeš pěkně v řadě a prachy budou až pak...“ 

Proč máme zakódovaný, že je nemravné mluvit o spisovateli a penězích?

Asi tradice. Němcová umírala hlady, Mácha si Máj vydal za svý, Haška odřadili úplně, Hrabal vydělával venku, hanba, když tady máme chudinky autory, kteří se na Západě neuživí... Můj Zabrisky poznamenává, že chudej spisovatel je snaživější. Budu s ním souhlasit.

Dá se to zlomit?

To nevím. Já radši obnovil svoje nakladatelství. Chci, aby byl Zabrisky dostupnej. Myslím, že mu to udělá radost...

Ale fanouškům přeci taky, ne?

Pro ně to dělám. Díky tomu, že jsem vyřadil všechny, které obvykle kniha živí, můžu jít na webu s cenou dolů. V obchodě to pod čtyři stovky nestlačím. Anebo ano, ale byl bych na nule. Přitom knihkupec a distributor by svých 190 + DPH dostali...

Tolik?

Na to narážím pořád! Všichni si myslej, že mi ty čtyři stovky elegantně zaplujou do kapsy. Autor má z těch čtyř stovek asi tak čtyřicet, maximálně padesát korun. Teď jde o to, kolik toho prodá.

Zabriskyho tedy vydáváš sám na vlastní riziko, prodávat se bude hlavně přes tvůj web... Je tohle tedy budoucí cesta pro autorské knihy?

Těžko. Mně tenhle postup umožňuje víc faktorů. Jsem vyučenej tiskař, pracoval jsem jako grafik a hlavní editor na špičkovejch postech. Byl jsem šéfredaktor... Zúročuju dvacet let praxe, nic víc. Hele, uvidíme.

 
Děkuju za rozhovor a přeju ti, aby byl Zabrisky konečně tvojí šťastnou hvězdou. Hodně štěstí.

Děkuju. Budu ho potřebovat.


DODATEK 2012

Před dvěma rokama jsme si povídali nad papírovým vydáním Zabriskyho, jak jsi s ním uspěl?

V intencích svých průserů. Dostal jsem ho dokonce do knižních řetězců, byl i za pokladnama, prodeje se začaly rozjíždět — v ten okamžik přešla výhradní distribuce do nucené správy. A správce konkurzní podstaty nechal všechno zboží stáhnout z pultů – a zabavil ho. Lup a bylo to v hajzlu... Před Vánocema. Opět.

Jak to myslíš?

To samý jsem zažil v šestadevadesátým s druhým vydáním Bourbonu. Nabíral obrátky, lidi mi o něj psali a mně sedm set knížek zahučelo v distribuci, která se položila. A rok před tím první vydání zmasakrovala tiskárna. Oboje před Vánoci. Neměl jsem doma ani kus. Obraťme list.

Počkej... Jak to řešíš? 

Blbě. Co mi zbylo nákladu, nebo se mi různými pokoutnými cestami vrátilo z distribuce, prodávám pouze přes web. Ještě dlužím tiskárně. Říkám, obraťme list.

A ohlasy?

Někdo říkal, že to je jeho knížka číslo jedna, jinej, že tomu vůbec nerozumí. Zabrisky třídí lidi. Nenechává čtenáře vlažným.

A kritici?

Říkali, že mám ubrat deset procent ze všech parametrů a bude to ok.

A ubrals?

Ne. Jiní zase říkali, že mám ještě přidat...

Teď vydáváš nejen Zabriskyho pouze elektronicky. Znamená to, že papír opouštíš?

Papír je pro mě aktuálně nedostupnej. E-book je levnější díky vyloučení tisku. Dá se udělat hezky. Já vím, že nevoní, ale pro mě je to teď jediná možnost. A určitě k tomu časem vyvinou papírovej sprej.

Ty nemáš granty, viď?

Ne. Knížky si platím sám. Chci to tak.

Proč?

Přijde mi to správný.

Proč to aspoň nezkusíš?

Dovedeš si představit, že by Bukowski, Céline, Chandler, Morrison psali za granty? Proboha! Nechci číst poesii Jima Morrisona ověnčeného státními cenama! Ty ať dostane po šedesátce! Teda on už asi ne... 

Jsou autoři, kteří by s tebou nesouhlasili.

Ale my se bavíme o mých textech! Když budou umělcové chytří, ocení, že se jim tam necpu a zbyde víc pro ně. 

Vraťme se k Zabriskymu. Proč jsi elektronické vydání rozdělil do dvou dílů?

Tak měl vyjít už před tím, ale z úsporných důvodů jsem volil jednodílný špalík. Loni jsem se dohodl s klukem, který si postavil digitální malotiskárnu. Taky byl nakladatel a taky se potřeboval zbavit nutnosti držet skladový zásoby. Měli jsme to v novém designu dělat po stokusových sériích...

Měli?

Ano. Na jaře umřel. V pětačtyřiceti. Skvělej kluk. 

K tomu se asi vážně nic říct nedá...

Nedá. 

Promiň... Ale proto ta elektronika?

Taky. Koupil jsem si kindla a baví mě. Je dobrý, že si koupíš knížku, kdy chceš ty a ne, když je otvírací doba. A klidně můžeš být zrovna u řeky.

Nebojíš se kradení?

Byl jsem první, kdo říkal, že tvrdý ochrany jsou blbost. Že tím je buzerovanej akorát ten, kdo knížku koupí. Já myslím, že je to o uvědomění si, proč tu věc platíš. Třikrát mi někdo sebral cédéčko Už jsme doma, třikrát jsem ho koupil znovu. Pokud nebudeme podporovat svý autory, nebudeme mít ve finále nic.

Věříš v takhle uvědomělého čtenáře?

Ne. To je o výchově. Já věřím ve svýho čtenáře. Pokud mu nebudu stát za cenu jedné krabičky cigaret, tak to pochopím. On nemá povinnost mě podporovat. Ať si rozhodne sám.

Dobře. Ale sám jsi mi minule říkal, že ti co jdou vpředu a otevírají nové možnosti, vydělají nejmíň.

Ano. Ale je přeci na mně, jaký chci být autor. Jestli prodobový, nebo otevírat nová témata a riskovat. Jsem pro to druhý. 

Ale mělo by se to lidem zároveň líbit.

To nemusí být zákonitě v rozporu. I těžký věci se dají vyprávět čtivě. Ale teď mluvíme o obchodu. Ten je vždycky na tobě. Musíš si vybudovat značku. Sám si nastavíš, jak snadné chceš být zboží. 

Jak snadný zboží seš ty?

Já myslím, že nesmíš dát nikdy čtenáři jen to, co chce on. Měl bys ho přesvědčit, aby ti věřil a pak ho vést až do míst, kam by nikdy nevstoupil. Uznávám, možná jsem nyní velmi naivní.

Anebo předpokládáš kulturní rozhled.

Vůbec ne. Česká kultura, která se pravidelně prosazovala i ve světovém měřítku, už neexistuje. To, co sledujeme, je strašný úpadek, dojezd. Stále těžíme ze silných přechozích generací. Ty se ovšem opíraly o kulturní politiku tehdejšího státu. A svět je mezitím úplně jinde. Šli jsme dolů, jen nevím, kde jsou hranice těchto ztrát.

Asi v politické kultuře...

Počkej, nemůžeš ta dvě slova spojit. Já tady pořád slyším, že selhala politika. Myslím, že je to ohromný omyl. Politika je stále stejná. Stejně křivá a falešná. Je to prolhaná děvka, slouží pořád moci a úzkému okruhu soukromníků. Tady vůbec neselhala politika, ale právě kultura. 

Myslíš, že kultura politiku regulovala?

Ale jistě. Nastavovala její křivé hubě zrcadlo, nebo jak se to říká. Ona stála mezi politiky a lidma. Politik se chtě nechtě musel chovat obezřetně a ne se smát lidem do ksichtu. Protože právě takhle se jemu vysmívala satira. 

Přijde ti, že satiry je málo?

Dobré ano. A to je škoda, byla to silná část naší kultury. Uměli jsme ji chytře, protože tady nebylo nikdy možné říkat věci naplno. A to ani v časech před komunistama. Za První republiky a před tím za Rakousko-Uherska – vždy tu byla státní cenzura. Ale Čech si s ní poradil. Když cenzura zmizela, ukázalo se, že tváří tvář nepříteli nejsme silní. Že neustojíme otevřený boj, protože ho nemáme v krvi. Takže se to učíme? Ne. Takhle nefungujeme. Jsme jako hloupé děti. Ale já myslím, že múzy zas budou hlasitý.

Překvapuje mě, že jsi optimista. Kdy se to podle tebe stane?

Až nás úplně natlačí ke zdi. Až to, co nabízejí, stačit nebude. Pak se to opět rozjede zdola. Nezapomeň, že tenhle národ nastartovali před sto padesáti lety spisovatelé-básníci, spisovatelé-satirici, spisovatelé-historici, spisovatelé-novináři, spisovatelé-politici. Vidíš někde silné české rodové majetky? Nic takového. Tenhle národ je s kulturou spojený doslova pupeční šňůrou. 

To bych často vnímala spíše jako nevýhodu...

Možná. Ale zas nám to dává netušenou dynamiku. Měli bychom začít hledat nové osobnosti.

Proč? Jsou tady přeci celebrity, umělecké elity a mediální hvězdy.

No, právě... Hele, dobrý... Nechci se nikoho dotknout. Jde mi jen o pár nových autorit.

Koho by sis tak představoval?

Není tu žádný Kryl nebojící se mluvit hlasem kacíře, ani vynalézavý textař Jiří Suchý jr., není tu Diviš skřípající jako plech, ani ožralý Jirous řvoucí bohatýrské a často omylné pravdy, chybí mi Mejla Hlavsa s přímočarostí, ani tu není poctivý dříč jako byl Vláčil. Chybí mi srdcerváč typu Chytilové a nepoddajný Schelinger. Chtěl bych vidět nového Wericha, tentokrát neničeného zákazy a lokajstvím těch druhých, chtěl bych vidět zářit Toyen v plné velikosti a někoho tak elegantního a vzdělaného, jako byl Brdečka. A někoho takového formátu jako byl Hašek. Ale oni tu někde budou. Jenom si to musejí vybojovat.

Myslíš, že je to tak snadný?

To je to nejtěžší. Talent má každý druhý. Odvaha – to už je něco!

To jsme se ale dostali od Zabriskyho dost daleko...

Ani náhodou. Přesně o tomhle je Zabrisky. Překročit sama sebe a rozhodnout se. Jen tak. Protože si už nenechám kálet na hlavu. Anebo jen proto, že je krásný den. Tohle přesně systém nenávidí. Chce mít důvod, ohnout tě zlomit. Nesnáší to lidský: já to prostě tak chtěl. Může se z toho podělat. Proto člověka za pomoci pomoci svých sluhů láme dopředu. Dává mu bezpečnou svobodu, protože je z nás podělanej.

Systém je ona Hra v Zabriskym?

Ano, ale je to v nás. Systém je naše myšlení. To je náš skutečnej bůh. Slabej a mizernej posera, kterej se bojí, že když ho člověk zahlédne v jeho ubohosti, ztratí nadvládu. Proto straší, vyvolává krize, chystá války. On nás zabíjí strachem. Já v Zabriskym říkám: ,Nakopejte mu zadek a ještě se u toho smějte.‘ Nepřísahat zsinalý vzteky pomstu, ale vzít systém za uši a vyhodit ho, kam patří.

A to je kam?

Skopnout ho z trůnu moci a donutit ho, aby opět sloužil. Systém nesmí vládnout. Je to vůl.

 

Oba rozhovory připravila Astrid Kelly

Zabrisky zde