Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

ZBOŽÍ V AKCI

naše cena 295 Kč (12,10 €)
skladem

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč (11,28 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem


Nové knihy č. 45, 1999


VELKÁ HRA & MALÍ HRÁČI

Text: Jan Nejedlý

Spisovatel Bohuslav Vaněk-Úvalský (1970) bydlí v posledním patře pražského činžáku. Chodba jeho bytu je z jedné strany zavalena knihami z Krásného nakladatelství, které provozoval v letech 1993–1997. Druhou část chodby zabírá věšák asi tak s dvěmi sty divoce barevnými košilemi. Z útrob jediného mnohaúčelového pokoje se linou kytarové riffy Rolling Stones. Na poklopu gramofonu trůní Vaňkův román Poslední bourbon z roku 1996 mírně perforovaný králíkem Cyrilem. Ten během mé návštěvy hopká po podlaze, zatímco páníček v rubínové košili se usadí na římse ve výšce šestého patra a rozkládá nad rušnou nuselskou ulicí rukama a povídá. Má o čem, jeho předčasně sebrané (samozřejmě, že nevydané!) spisy zahrnují přes deset knih. Teď se tváří jako Zabrisky, nájemný spisovatel ze svého posledního stejnojmenného románu, který vydává nakladatelství Petrov. Trochu Kilgore Troud, trochu nuselský Belmondo – sympatický autor, jehož ohromný vypravěčský talent si nezaslouží být objeven až v příštím tisíciletí.

Odkud se v tobě vzala tvá pověstná záliba v barevných košilích?

Mám je rád, nesou v sobě punc doby. Podívej se na tyhle dvě z NDR, které polymerovali zruční inženýři z Chemischen-kombinatten. Odhaduju je na jarní kolekci třiasedmdesát. Jsou neuvěřitelné! Kdykoli mi jejich umělé vlákno drásá bradavky, ožije ve mně strašlivost, v níž jsme žili. A přitom to byla nejkrásnější léta našich životů. 

A já myslel, že si necháváš otevřená zadní vrátka. Když nevyjde spisovatel, tak aspoň manekýn.

(směje se) Jo, jenže mi během psaní klekla páteř, vyrostlo mi břicho, oči mám nadranc! Spadl bych z mola... Leda bych to dělal pro katolíky. Měli by radost, že jejich model trpí a ztotožnili by se se mnou!

Vidíš, tohle je zajímavý. Jak ses ty ocitl v literárně-křesťanské skupině XXVI.? 

Oni mě chtěli naučit ty finty s rukama (ukazuje pokřižování) a já jim chtěl naopak ty ruce přivázat. Lidi by se neměli před Bohem ponižovat... Rozumný Bůh to nemůže chtít. Hele, ve dvacetšestce byli i pankáči. Začátek devadesátek byl nesmírně tolerantní. Pak se to začalo vyostřovat. Znáš to, ne? Rozděl a panuj.

Řada současných autorů píše o Bohu, duchu a vesmíru (případně proti nim bojuje), zatímco ty ve svých románech sázíš na inteligentní humor, pointy, dialogy nemající u nás obdoby a svůj poslední opus jsi věnoval lehkému čtení...

Vesmír je daleko. Lidská nedokonalost je rozhodně blíž. Takže taky bojuju, ale proti blbcům. Smích je skvělá zbraň. A navíc zkrášluje. Viděl jsem holku, která četla Zabriskyho v tramvaji. Smála se. Všichni na ni koukali a mohli se podělat. A mně bylo skvěle.

Ale právě Zabrisky hranice humoru překračuje. Vypráví o skrytých hrách, které se hrají mezi lidmi, nebo spíš s lidmi...

Zabrisky je románový ježek o mnoha ostnech. Některé míří na manipulující, jiné na manipulované. Říká jim: „To je vaše věc, že jste nechali zajít věci tak daleko. Když se nebráníte, jak se pak můžete divit, že si z vás někdo dělá potravu?“ Pár bodlin napichuje cybersvět, který odsunuje náš reálný svět do smetí. Myslím, že to má víc poloh. Ale hlavně má kniha příběh. Ten, po němž všichni tak brečí. Tady ho mají!

Proč jsi v Zabriskym zvolil exotická jména a rekvizity jako pastis, peugeot, beretta...?

Já to neumím. Jak napíšu Josef Matlásek, končím s imaginací. Sedí mi to na prdeli a tři hevery s tím nehnou... Možná je to moje hloupá obrana proti vlastní provinčnosti. Nevím. Předpokládám, že Matlásek nemůže mít velký sny. Zabrisky má nárok, aby vešel do krámu a zařval: „Prodejte mi moře! Stačí i v kyblíku!“ Matlásek by řekl: „Jednu hořovickou kyselku pro lepší trávení...“

Zatímco v románu Poslední bourbon mohli čtenáři číst tvůj osobní příběh, působí Zabrisky víc chladně a konstruovaně...

Vážně? Jestli jsem to tak napsal, jsem vůl! Bourbon byl hlína, sranda až na kost... Příběh poblázněnýho nakladatele, který si myslí, že poesie má mít svý místo ve společnosti. Zabrisky nejsem já. Tedy ne tolik. Je to moje figura, zřejmě pěšec. Ten jediný se může změnit v krále. Je na šachovnici v mizerné situaci a čeká, jestli ho pošlu do výhodnějšího postavení. Přeje si nepotkat královnu... Pořád si myslí, že nějak vykličkuje. Že ukecá svůj osud. Bourbon byl požehnaný. Něco jako Vespoketka Voskovce a Wericha. Cokoli jsem tam flákl, bylo šťastný. Zabrisky je promyšlený.

Vím, že Zabrisky vznikal nejprve jako nákres, jako pavouk spojující vlastníky Hry, žes měl rozkresy celý struktury, že jsi pracoval i s počítačovými síťovými hrami. Nemůžu si pomoct – Bourbon byl o živých lidech, tady nastupují ostřelovací pušky, webovské stránky, virtuální realita. Lidské ustupuje umělému.

Lidské? A to je co? Počítačové hry nejsou lidské? Chodíš chodbama a ničíš všechno, co se hýbe. To není lidské? A co televizní noviny, ty snad nejsou lidské? Záběr na mrtvolu, pěkně v detailu a hned zatím mládě hrošíka. Tak co to je? Emocuc, nebo příběhy? Jedna manipulace za druhou. A po hrošíkovi – estráda! Tak je to lidské nebo není? Uznávám, že třeba mech by takovouhle vymývárnu podstupovat nechtěl. Kos si asi zaťuká na hlavu, ale člověk? Nikdy. Ten snese všechno. Co je umělé, je lidské. A virtuální realita je prostě realitou!

V románu píšeš, že demokracie vyčerpaly všechny své možnosti a že z toho vakua, nebo pomalého rozkladu, se rodí nové, velmi nebezpečné světy. Jak tomu mám rozumět?

Máš změnit úhel pohledu. Tohle ti ta kniha říká. Dívej se jinak. Staré už neplatí. Jestli chceš pochopit, zahoď křesťanské dělení na dobré a zlé. To je středověk. Co to dělá tady? Vyházej to a uč se. Už není start a cíl životní cesty. Cesta je cílem. Je to jediný relevantní sdělení o tvém životě, který dostaneš. 

Dá se s tím něco udělat?

Mizérie spočívá v tom, že moje generace je už příliš stará a líná, aby se sebou něco dělala. Je v nás příliš mnoho minulosti, příliš politiky a opozičních smluv. Nedokážeme myslet jinak, ani se z něčeho vymanit. Jsme jak mezci. Proto Zabrisky varuje ani ne tak před změnou, ale před závislostí. 

Jakou závislost máš na mysli?

Na čemkoli. Na sentimentu, na starých návycích, na dogmatech, na lpění jako takovém. Zabrisky si schovává starý cetky. Kdyby nepřišla Leda a nerozmetala mu doupě, nikdy by se nedal do pohybu. Sejmulo by ho to. Proto musí doplatit starý dluhy, aby se zbavil závislostí.

Knížkou prostupuje všudypřítomná Hra. Ve tvém podání je živá, má inteligenci, parazituje na lidech tím, že je zotročuje. Říkáš: „Hra nepřijímá cizí pravidla, staví svoje.“ Je to pro tebe personifikace odvrácené tváře člověka?

Je to temný zvíře v nás. Kdo Hře nabídne slabinu, Hra ho za to umlátí. Proto to všudypřítomné práskání, proto ten sběr dat na ostatní soupeře. Hledaj se slabý místa. Jde o to na každého něco mít. Učinit každého vydíratelným. Zabrisky vypadl na okraj, na periferii. Od společnosti nic nedostává, díky tomu na ní není závislej. Nic na něj nemaj. Nic jim nedluží. Kromě peněz, který splácí. Ale až to zvládne, bude volnej. Ovšem do Hry ho nepustí. To je cena za svobodu. Prostě, ten kdo podléhá závislosti, nemůže vyhrát Hru.

Kdo tedy vlastní Hru? Kdo ji ovládá?

To se dozvíš v knížce. Můžeš se ovšem začít vyptávat, kdo vlastní dnešní globalizovaný svět. V knížce to ale ani pro ně tak snadný není. Hra totiž nesnese majitele.

Víš, co mě na tobě baví? Tváříš se jako bůhvíjaký ctitel pokleslých žánrů a přitom jsi jen prachsprostý moralista.

Je to horší. Já těm béčkovým věcem opravdu věřím. Věřím na sílu okrajových žánrů. Protože okraje jsou jediné, co vymezuje centra. Bez periferií by celá slavná kultura byla na kusy. Až klekne současný kánon, co přežije? Příběhy z periferií. Ta všechna braková béčka si uchovávají cosi zdravého, něco z čeho se akademikům točí hlava. 

Co to je podle tebe?

Způsob. V áčkovým fláku musíš říct: „Miluji vás, Marie Šafářová, směl bych vás pozvat do svého podnikatelského superloftu na sbírku sušených komoušů ze svých zprivatizovaných podniků?“ V béčku můžeš říct: „Vrznem si, Máňo?“ Uděláš mírně oplzlý vtip. Je to živý, lidový. Tady si nehrajeme na impotentní plky, tady se množíme jako králíci! Ale na jednu věc v Zabriskym jsem hrdej.

Na jakou?

Zabrisky se stará o otázky dneška. Klade zatraceně dobré otázky. Ty jeho otázky jsou žhavé, jsou palčivé, jsou odvážné. Zatímco středová populace se za deset let začne divit: „Hele, s náma, Božka, asi manipulujou! Asi nám média kapinku lžou!“, Zabrisky bude tou dobou v Pacifiku koukat na hvězdy a říkat: „Že by se zhroutil čas?“ On je prostě v předstihu. Protože on je básník z rodu Cyranů, ne vepřová-pečeně-pivo-slevy. 

Chápáno selským rozumem – tvůj román o nájemném spisovateli Zabriskym oživuje věčnou ideu „všechno je jinak“.

Všechno je jinak. Asi tak jako že Modern Talking fakt nazpívali všechny svý hity!

No, pěkný. Určitě i tento rozhovor za tebe připravilo tvoje tiskové oddělení.

A ty jsi snad pravej Nejedlý?

Ty ovšem rád provokuješ. Pamatuju si, jak jsi chtěl před volbama prodat Českou republiku Maďarsku.

Ano, to je pravda. Jako golfový hřiště k Hungaroringu. Jamka Macocha. Za jeden symbolickej forint. Prezident by o tom mohl napsat další skvělou hru. Dostal by šek a zájezd do Srbska. Samozřejmě myslím to u Berouna. Ale teď jsem vyřešil problém s mořem.

Jak?

Stačí to v Horním žlebu u Děčína ušpuntovat. Vltava teče přes Slaný, máme moře.

K čemu by bylo dobrý?

Moře je výzva. Moře tě dělá silným a velkým. Skoro jako smích. A taky bychom mohli na ostrůvku Říp zřídit opoziční nudapláž, ne? To bys viděl teprve modrý ptáky... taky oranžový růžičky... křupavý třešně... Pak by se to rozmočilo a zbyly by jen hvězdy.

Děkuju za rozhovor.

(poznámka BVÚ: rozhovor vyšel ve velmi učesané podobě, toto je ostrá verze) 

Zabrisky zde