Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

ZBOŽÍ V AKCI

naše cena 295 Kč (12,10 €)
skladem

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč (11,28 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem


Psáno v roce 1998 pro nerealizovanou studentskou revui, publikovámo v e-knize Zabrisky, dodatky a bonusy, 2012

ZABRISKY: OPOŽDĚNÁ REPORTÁŽ ZE PSANÍ ROMÁNU

Text: Jan Marek

Je březen 1998. Vzduch v Praze je chladný, zlaté deště teprve nasazují na květ. Po ulicích jezdí dosud socialistická auta, zvoní na ně kulaté tramvaje ze šedesátých let. Domy jsou neopravené, lidi se opět přestávají smát. Jenom poutače natlučené na každou volnou fasádu, jenom všudypřítomná bistra s čínskými nápisy prozrazují, že jsme se v čase posunuli osm let za konec vlády jedné strany.


Jdu starými pražskými Nuslemi podél rozkopaného chodníku, míjím dřevěné lešení, voní tlejícím dřevem, překračuji rozkopaný koš na odpadky. Napravo od zatáčky vedoucí koleje tramvajové linky č. 18 k vozovně na Pankráci bydlí Bohuslav Vaněk, jenž nosí přízvisko po svém pradědovi Úvalský. Zvoním na zvonek u řadového činžáku, kdesi nade mnou vrzne okno a dolů letí klíče zabalené v brankářských rukavicích. Stoupám tmavým schodištěm, patro za patrem a až úplně nahoře u půdy mě vítá osmadvacetiletý spisovatel. Zve mě do své mansardy, kterou obývá s králíkem Cyrilem a příležitostnými láskami. 

„Měl jsi to nechat být,“ zahučí na uvítanou. „Psaní knížky, copak to bude někoho zajímat?“
„A copak ji někdo bude číst?“ oplácím mu poznámku.
„To doufám,“ zavrčí a odstoupí od dveří.

Dívám se na úctyhodnou sbírku košil, vyplňující celou vstupní chodbu a zouvám si boty. Pod košilemi hučí lednice calex, Vaněk do ní sáhne a vyndá limonádu v malé skleněné lahvi a nabídne mi. Když odmítnu, pokrčí rameny. Posunu boty do kouta, nechám se očichat králíkem a procházím do jediného pokoje, který slouží jako knižní dílna, kuchyně, ateliér, ložnice a písárna.

Milý Honzo,
bude to béčko. Už jsem se rozhodl. Musí to mít šmrnc všech těch brakovek, kde hlavní hrdina má připravenou tu nejšmakovnější repliku a kde každou smrtelnou urážku přebije nesmrtelným fórem. Mělo by tam být násilí, ale s tím se musím poprat. Chci, aby v tý knížce bylo hodně srandy. Takový tý co odlehčí napětí. Zabriskyho zbraně budou huba a mozek. Víš, já myslím, že humor je jediná legální zbraň. Jak dlouho to budu psát, nevím. Bourbon jsem psal asi čtyři měsíce. Já nevím, jak se správně píše kniha. U mě se píše po nocích. Na konci sil. Kdybych měl padnout, musí to být u nejlepšího řádku, který ze mě kdy vypadl. Rozplácnu se nosem do klávesnice a můj nos to dobuší... Když jdu ráno do rachoty, je to jak ve snách. Furt jsem v tý knížce. Každej mi heftuje do hlavy svý nesmysly, beru to, prochází to mnou, plním příkazy, ale v hlavě jsem pořád ve svým příběhu, v toku vyprávění. Nesmí se zastavit Teď jsou tři v noci, píšu Ti, ale jsem ve svý knížce, za čtyři hodiny mám vstát, i pak v ní budu a tak to bude, dokud neskončím. Hele, fakt tu repku chceš udělat? Podle mě je to nuda. Jestli chceš, přijď v neděli, koukni se a vykvajzni se na to. Adresu máš. Tvůj Vaněk

Tenhle dopis mi poslal autor na konci týdne. Napsaný rukou jako z časů, které nám mizejí před očima. Mám ho v kapse u bundy. Spisovatel mi v jídelním koutě vaří čaj. Popíjí limonádu a pozoruje mě. Nechtělo se mu do toho. Dostal jsem adresu od profesorky, četl u nás na gymplu před rokem z Posledního bourbonu a my jsme se pod vlivem četby rozhodli založit vlastní literární revui. Vaněk nám vyšel jako logická volba do prvního čísla. Rozhlížím se kolem sebe. Místnosti dominují knížky v různém stupni vzniku. Nejvíce je volných a neposkládaných archů u televize. 

„Musím to uklidit,“ směje se autor. „V pondělí přijde Marta, řvala by.“

Vaněk knihaří ručně poslední knihu Krásného nakladatelství. Je to sbírka poesie. Nemá už na knihárnu, jeho Poslední bourbon, který nás tolik nalákal do psaní, mu jako nakladateli srazil vaz. Teď to zkouší u většího nakladatele. Jméno ale nechce prozradit. Vyjednává. Tvrdí, že je to ten nejlepší nakladatel v republice. Nebo bude. Má prý dobře postavený tým lidí, ví, co chce, autorů bude mít patnáct a ne víc, postará se o ně a Vaněk bude jedním z nich. Zabrisky bez pointy bude jejich první knihou.

„Zabrisky,“ upřesňuje Vaněk. „Bude se to jmenovat jen Zabrisky. Včera jsem se rozhodl.“
„Říkal jsem si, že to zní jako Zabriskie point od Antonioniho,“ vytáhnu svoje znalosti.
„Jo. Podle něj se hlavní hrdina jmenuje.“
Vaněk odloží limonádu a slije vodu. Znovu se rozhlédnu po šestnácti metrech čtverečních, Takový malý krcálek a tak velké zde vznikají sny, napadne mne. Jak se sem vůbec vejdou? Snad i můj děda nádražák měl větší byt.
„Tak, co jsi ode mě přesně chtěl?“ ptá se Vaněk. „Budeš mi sedět za zadkem a dívat se, jak dělám?“
„Chci sledovat vznik celé knihy,“ řeknu. „Zajímá mě to.“
„A víš, že je to ta nejnudnější věc na světě?“ zeptá se autor a zapaluje si kamelku. „Všechno se ti odehrává v hlavě. Navenek je už interesantnější i věnec vuřtů. Sedíš, píšeš, škrtáš...“
„Psal jsi mi, že to bude béčko. Jak rozhodneš o stylu knížky?“
„Já nevím,“ pokrčí rameny a přisune mi cukr v zavařovačce. „Musíš milovat nějaký druh hrdinů. V dětství si k nim vypěstuješ vztah. Já četl levný šesťákový kovbojky z první republiky. A hromady špatných detektivek a krváků. Byl jsem odpadlík, zamiloval jsem si, když outsider vyhraje. Když seš malej, hltáš každý řádek. Později spíš vidíš toho chlápka, co je píše. Hrbí se u špatný žárovky, v místnosti spí sedm dětí. On už nemá sny. Píše, aby všechny uživil. Má zakázku, ví, kolik úhozů musí udělat, aby naplnil arch. Ale pořád někde vevnitř je to malej kluk. Nalhává si, že je to jen rozcvička k velkýmu románu, který napíše. Pak si už nenalhává ani to. Píše zlehka, přesto každý písmeno duní o válec, děti to budí, žena je nevyspalá a jemu ze snu zbývají cáry. Zametli s ním. Je to námezdný spisovatel. Já myslím, že se to stane většině autorů. Že ti nejlepší jsou ti zlámaní a odstavení. Mám to rád.“
„Tohle je tvůj hrdina?“
„Jo. Víš, já myslím, že teď stojíme na prahu dvou světů. Nového, který změní lidskou podstatu a toho starého, který byl možná brutálnější – nebylo to špatný místo pro sny, který se nevyplnily.“
„O tom píšeš?“
„Přesně o tom.“
Zapínám půjčený diktafon.
„Jenom poznámky...“ slyším sám sebe o pár hodin později, když záznam přepisuji. Nakonec to vzdávám. Budu psát zpaměti.
„Románová realita nevzniká mechanickým opisem skutečnosti,“ řekl mi Vaněk. „To by nikdo nechtěl číst. Musíš ji poskládat znovu, podle svých představ o světě, ale nikdo nesmí poznat, že to jsou jen představy. Pak bys prohrál.“
Hra se objevuje v našem odpoledním rozhovoru často. Vaněk je jí fascinovaný. Mluví o pravidlech v rámci generace, o soutěžích a soubojích mezi mladými jedinci, o formování hrami, o rituálech, z nichž jsme utvořili systém, který zpětně utváří nás... Jakoby vše mělo mít nakonec nějaký skrytý smysl a hry tady byly od toho, aby nás standardizovaly a udržely nás ve hře. Dívám se z okna, zase začíná sněžit, vločky poletují za okny. Z mansardy je nádherný rozhled přes celé nuselské údolí. Napravo Vršovice, přede mnou Grébovka.
„Já to tu mám rád,“ říká Vaněk. „Jsme deset minut od centra a přitom na periferii., Dívej se, jak proletářské Nusle zajíždějí do Nuslí honorace. Jak tomu dominuje ten protější svah. A pak je tu Botič. Já na tomhle zlatém potoce vyrůstal. Jenom o pár kilometrů výš, v Záběhlicích.“
„Tam ses učil první hry?“
„Ano. Všude byly psí louky. Po hlavní projelo v neděli jen pár aut. Celý dny jsme lítali po chaloupkách, vůbec jsme nemuseli domů na jídlo. Zahrady byly narvaný přes léto ovocem. Říkalo se, že u Zámečku se producíruje úchyl. Tak jsme ho naháněli, ale bylo to takový nevinný. Asi to byla divná doba, ale v mých vzpomínkách jsou ty dny permanentně zalitý sluncem. V jedenácti letech se to ale láme.“
„Proč?“
„Rozmístili tady eses dvacítky s jadernejma náložema, protože ti druzí magoři zas na nás mířili pershingy. Připravovali nás permanentně na vyhlazovací válku, i když nakonec to byla taky jenom hra.“
„Ale mohli to spustit...“
„Leda chybou. Toho jsem se bál. Oni nechtěli válku. Chtěli si dělat, co chtějí a hlavně být mimo kontrolu. O to jim šlo. Rozparcelovali si zeměkouli na dva světy, aby jim nikdo neviděl do karet. Byly to stejný svině. Ještě je poznáš.“
Piju čaj, Vaněk zapíná počítač. Černobílá obrazovka naskočí.
„Je to příjemnější monitor, než barevný,“ řekne Vaněk. „Sice při sazbě musím mít velkou fantazii, ale na psaní dobrý. Začínal jsem na psacím stroji. Bylo to peklo. Psal jsem v devět večer a hned na mě mlátila sousedka.“
Počítač typu PC 386 naskočí, objeví se uvítací obrazovka. Vaněk myší klikne na ikonu na obrazovce. 
„Pagemaker,“ řekne. „Sázecí program. Píšu rovnou do sazby, abych věděl, kolik toho mám. Někteří píšou ve Wordu. Mě to nebaví. Chci vidět, jak mi stránky přibývají pod rukama. Chci to rovnou vidět v sazbě.“
Ukazuje mi, kolik toho má ze Zabriskyho hotovo. Jsme na straně devadesát osm.
„Kdy jsi začal?“ zeptám se.
„Před čtrnácti dny. Píšu v jednom zátahu, jak z toho vyletím, je to špatný. Musím to prožívat s postavama.“
„Se všema?“
„No jistě, tvořím jejich svět, musím vědět, co přesně dělají, co si myslí. Jsem jejich stvořitel, ručím za ně. Nepodělám to jako tady ten náš doveda.“
„Čtrnáct dní a máš devadesát osm stránek?“
„No a? Někdy píšu osm, deset stran za noc.“
„Přes den jsi v práci?“
„Tak to je. Když mi ale jdou slova, lítám pořád kouřit a zapisuju si celý pasáže do notýsku a pak hned rovnou na disketu. Nosím to sem tam a pořád to přeukládám.“
„Máš to zálohovaný?“
„Jasně. Říkal mi jeden spisovatel, že když píše, zakopává si diskety na různý místa v lese. Počkej, až mu z toho vyrostou počítače. Určitě se tím bude líp živit, než psaním.“
„Je to taková mizérie?“
„Tady se to vysvětluje tak, že to děláš jako poslání. Čili knihkupci na tom tvrdě vydělávaj, ale ty to máš dělat z lásky.“
„Kolik hodin spíš přes týden?“
„Když píšu, tak po třech čtyřech hodinách. V textu musíš být pořád. Čtenář nesmí poznat, že meleš z posledního. Ty to taky nesmíš u sebe poznat. Pak o víkendu padnu – a spím. A pak zase. Ale miluju to. Jsem tak aspoň trochu ve světech, který mám rád.“
„Jak dlouho ti trvá příprava knihy?“
„Zabriskyho mám v hlavě od roku devadesát. Mezitím jsem napsal pět knih. Zabrisky pořád zrál někde hluboko. Byl ve mně, připravoval se, formoval.“
„Jak poznáš, že je to ta pravá chvíle?“
„Prostě to přijde. Napíšeš jedno správné slovo a protrhneš někde vzadu přehradu. Koukej.“
Vaněk sáhne mezi hromady papírů a vytahuje pokreslené bloky.
„Co je to?“
„Hra. Je to něco nového. Měl jsem na pomoc ajťáka, chlápka od počítačů. Museli jsme to postavit celý v reálu. Tohle jsou schémata. Počítače spolu komunikujou, dělaj pípí a předávaj si data.“
„Když jsou na drátech.“
„No jistě. My jsme to navrhli tak, aby spolu jednotlivý počítače komunikovaly, ale neviděly se. Aby správci mohli celou hru řídit, ale neznali se. Protože ten, kdo vlastní hru, vlastní vše. A to je velkej šaman.“
„Ale přeci všichni nejsou na internetu? My ve škole máme jediný připojený počítač.“
„Do deseti let budou – a pak tradá. Data sestaví novou realitu. A nikdo už nebude vědět, co je pravda. Do deseti let se stanou počítače centrem všech manipulací. Vidíš, jak je to dokonale anonymní? Nikdy netušíš, kdo je tam na druhé straně. Profesor, nebo debil, oba mají stejný vliv. V jedný vteřině. Žádná kvalita, jen rozpoutaný šílenství. A ty jsi u toho. Jsi u toho, když jeden svět končí, druhý začíná. Bude to větší změna, než jakou bylo křesťanství. Řetězce hráčů a virtuální prachy. Bude to už jenom hra plná vějiček. Byl jsi u toho, budeš dětem vyprávět, jaký to bylo bez počítačů. Budeš pro ně něco jako kromaňonec. A přitom jsi třeba právě ty žil poslední voňavej a velkej život.“
„Já nevím, podle mě je to sci-fi. Počítače jsou drahý.“
„Zlevněj. Já pamatuju kazety za sto deset korun, stříbrná sonka. O tři roky později stála třicet pět. A teď? Dal bys za ni pět korun?“
„To ne, jsou cédéčka.“
„Kolik stojej ty vypalovací?“
„Šest stovek?“
„Za sedm osm let budou stát dvacku za kus. Pak ani nebudou. Vsadíme se?“
„To je vývoj, ne?“
„Ne. Manipulace. Odváděj ti pozornost. Dějiny změnili na hity sezóny. Čas ukradli. Patříme jejich sezónám nákupů a slev. To jsou ty dnešní sezóny v pekle. Rimbaud to věděl.“
„Jak s tím souvisí sto let starý básník?“
„Hodně. Spisovatelé vytvářejí v přítomnosti budoucnost. Tím, že ji napíšou. On před sto lety formoval dnešek.“
„Aha.“
„Nevěříš mi.“
Ne, že bych nevěřil. Byl jsem zmatený. Tuhle pasáž jsem si zapamatoval přesně. Tenkrát. Tady se moje reportáž přerušila. Tenkrát jsem ji nedopsal. Zbyly mi některé zažloutlé vzpomínky: bavili jsme se změnách světa, o skrytých elitách a o moci. Vaněk tehdy pulsoval. Byl v tom. Říkal, že ty věci přicházejí přes společné podvědomí. Tenkrát mi to přišlo ztřeštěné, nepochopitelné. Vysvětlujte něco takového racionálnímu člověku, který si tolik zakládá na faktech! Pak jsem viděl Matrix. Šel do kin ve stejném roce jako už hotový Zabrisky na pulty. Ohromil mě. Byl o tom, o čem jsme si tehdy povídali v Nuselské mansardě. Vůbec jsem nechápal, jak se tyhle světy mohly protnout. Zřejmě to bylo ve vzduchu, jak tvrdil tenkrát Vaněk. O Matrixu jsme tehdy nemluvili. Nevěděli jsme o něm. Ale Vaněk zdůrazňoval synchronicitu. Že tatáž událost přichází do různých míst ve stejnou dobu. Asi měl pravdu. On i tvůrci Matrixu čerpali ze stejných zdrojů. Tenkrát mi to přišlo šílené. Kluk z Nuslí, dvacet osm, trochu přes břicho a drží stejný konec provazu, jako drželi tvůrci celosvětového hitu. „To můžeš i ty,“ tvrdil tenkrát. „Musíš se rozhodnout. Když budeš připraven, dostaneš to.“ Nevím. Opravdu to byl zvláštní prazážitek.

„Iniciace,“ říká Vaněk v roce 1998 – a moje reportáž na chvíli pokračuje. „Loni se mi stala divná věc. Vzbudil jsem se a nevěděl jsem, kde jsem a proč tam sem. Návaly horka, zimy. Šílený zmatek. Vůbec jsem nemohl sestavit větu. Říkal jsem si: super, konečně ti švihlo.“
„Kdy to bylo?“
„Dvacátýho osmýho října. Přesně na svátek republiky. Bylo mi fakt zle. Trvalo to půl roku. Byl jsem jako v akváriu. Svět se obrátil naruby. Jenže mi to otevřelo brány k různým silám pod povrchem našeho světa. Bylo to jako dívat se za kulisy. Za zjevenou matrici. Za ní je to jiné, neskonalé. Omezení jsou jen v nás.“
„Tam jsi našel Zabriskyho?“
„Tam jsem k němu dostal klíče. Napsat to musím sám. Zmobilizoval jsem všechno, co umím.“
„Když píšeš, píšeš nejprve nanečisto, nebo si děláš osnovu?“
„Ne. Já to prostě vidím. Jen to převádím do slov. Zabrisky je od začátku psanej jako film. Aby se dal snadno natočit. To je jediný způsob, jak můžeš za psaní dostat zaplaceno. Když ti udělaj film. Píšu to proto tak. Rychlý čtení.“
„Ty jsi mi říkal, že i když spolu mluvíme, tvůj druhej mozek je stále u knížky?“
„No jasně. Povídáme si a já pořád mechanicky ladím jednu situaci, s kterou nemůžu hnout.“
Vaněk řekne „moment“ a zapíše něco do notýsku.
„Teď jsem ji vyřešil. Tys mě na to přivedl. Koukej.“
Sedá si k počítači, kurzor se zaboří do textu. Začíná psát. Noří se do svého světa, z nějž nic nevidím. Pro mě je to stále stejná malá místnost, ale Vaněk už neslyší a nevnímá. Píše dvěma prsty. Já jedním. Jinak vypadáme u počítače stejně. Jsme skloněni nad klávesnicemi, ale on je ve velkém světě na okraji Prahy (mají to být Modřany, zrovna se tam střílí), já jsem zatím ve vzpomínkách na jeho byt. V tom to není. To důležité se rodí vevnitř. A přesto mimo nás. A jediné, co to celé propojuje, je naše řeč. O ni se starají spisovatelé. Proto jsou tak důležití. Ale my je vyřazujeme na okraj jako podivíny a bereme jejich práci zadarmo. Přitom v jiné, chytřejší společnosti by podivíny byli třeba politici.
Smráká se. Vaněk stále píše, požádal mě jen, abych pustil televizi. Premiéru, nebo Novu. Jsou tam obskurní filmy. Levná béčka. Vaněk chytá výkřiky z dabingu. Hned je nadšeně zapracovává do textu, který před ním vyskakuje na obrazovce. Říká, že vůbec řádky nevnímá. Že vidí jen obrazy. O deset let později mu rozumím. Teď, když ze třech dokumentů, poznámek a ze vzpomínek lepím k sobě tuto opožděnou reportáž. Tenkrát jsem ji nechal rozepsanou. Bylo to dobře. Neznal jsem ty padající zelené sloupce jedniček a nul na plátně v Matrixu. Ale teď už vím, že byly stejné, jako řádky písmen, které vypadávaly z Vaňka-Úvalského, když mě nechal celé odpoledne dívat se, jak píše. Já viděl jen řádky a písmena. Tak jako v kině jsem viděl jen šňůry zelených jedniček a nul. Přitom Vaněk i hrdinové filmu místo nich viděli města, krajiny, živé lidi. To byla asi největší lekce, kterou jsem dostal. 

Knížka vyšla za rok po mé návštěvě. Vaněk ji napsal za tři měsíce. Na jeden zátah, jak slíbil. Koupil jsem si na podzim devadesát devět jeden výtisk a s chutí jej přečetl. V podstatě taky na jeden zátah. Ani jsem nejel domů. Rozbalil jsem si knihu z papíru a zašel do první kavárny, kterou jsem potkal. Měl jsem rande, ale to jsem zrušil. Text mě strhl. Četl jsem a kupoval si kávu za kávou. Pak jsem jel noční tramvají a držel knihu na klíně. Všem jsem chtěl říct: „Lidi, já byl u toho, když tohle vznikalo.“ Byla sychravá noc. Stejně tak sychravá, jako když jsem mansardu v Nuslích, tu krychli 4 x 4 x 3 (délka, šířka, výška) opouštěl. Tenkrát jsem měl hlavu plnou zmatených myšlenek a úvah. Taky nadšení. Chtěl jsem být spisovatelem, ale dopadlo to jinak. Ta naše revue nakonec ani nevyšla, opustil nás sponzor. Vaňkovi zase nevyšel film a Zabrisky zapadl. Opravdu mě velice překvapilo, když jsem zjistil, že v roce 2010 vyšla rozšířená a dotažená verze. Měl jsem radost, že něco z mých dávných představ a snů žije. Zabrisky je sen. Představa o tom, že vůbec jsme. Že trochu vidíme do podstaty našeho světa. Je to takový maják. Skoro jako to okno, které ve Vaňkově mansardě svítilo, když jsem osmnáctkou jel z mé jediné návštěvy u spisovatele domů.   

(jaro 1998 a léto 2012)

 

Zabrisky zde