Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

ZBOŽÍ V AKCI

naše cena 295 Kč (12,10 €)
skladem

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč (11,28 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem


Nové knihy č. 17, 1996

(Můj vůbec první samostatný rozhovor, který jsem kdy dával oficiálnímu tisku. Je místy trochu naivní, teprve jsem hledal svou rétorickou polohu, ale zase na neostříleného čerstvého šestadvacátníka... Myslím, že slušný.)


„ZAHRABTE VIVÍKA, PŘICHÁZÍM!“

text: Jan Nejedlý


Co tě přimělo k založení vlastního nakladatelství?

Naprostý zoufalství z nemožnosti vydat tady vlastní knihu. Nejsem z lidí, kteří by se dokázali vnucovat. Mám určitou představu a ve chvíli, kdy cítím její neprůchodnost přes nějaký oficiální struktury, jdu od toho. Tak jak řekl Váchal: „Nejlépe si tlačit svou káru sám.“

V jakých bolestech se rodí díla Krásného nakladatelství?

V mých vnitřních. Dělám úplně všechno. Někdo přinese text, líbí se mi, řeknu, dobrý, vydáme to. Většinou mi hned při prvním čtení – protože nemám žádnýho profesionálního grafika – vyvstane formát a grafická úprava. No, pak sedneš, přepíšeš to do počítače, pošleš to autorovi, pohádáš se s ním, uklidníš sebe, pak autora, následují dvoje editorské korektury a dáš to jazykovýmu lektorovi.

Ale toho ty neděláš?

Vidíš, kecal jsem. Nedělám úplně všechno. Mám dost kamarádů, ti mi hodně pomáhají. Ale opravdovou světicí Krásného nakladatelství je moje dívka Vanda, která místo toho, aby mě s tím vymetla, hlídá termíny, pomáhá mi s grafikou, dohlíží na účetnictví a ve finále mi přikládá na hlavu pytlíky s ledem.

Sazbu ale už děláš sám?

Ano. Pak to odneseš na osvit, nebo uprosíš někoho s laserovou tiskárnou, aby to dal na fólie. Ty obvykle pro tisk montuju taky sám, dodávám to v podstatě tiskárně na klíč. Mezi tím sháníš peníze, papír a dopravu... Používám italský papíry na obálky, jsou drahý, ale mý knížky mezi ostatní produkcí zářej.

A pak si to vytiskneš...

No, to bych v podstatě mohl. Jsem vyučený tiskař. Ale to nedělám. Ale v tiskárně jsem, protože když necháš tiskárnu tisknout samotnou, tiskne jako utržená ze řetězu a naprosto jinak, než chceš ty. Pak to obvykle sám knihařím, odnesu to domů, výtisky očísluju, prohlídnu a přeměním se z nakladatele na nosiče. Mám velkou krosnu, dám ji na záda a chodím po knihkupectvích. Pak zatočím buřinkou a je ze mě účetní a ouřada. Píšu dopisy, daňová přiznání, připravuju další titul a těším se do postele. Takže takhle se to dělá.

Jak velké máš náklady?

Náklady obrovské, zisky průměrné.

Myslel jsem náklady poesie, kterou primárně vydáváš...

Nejvíc jsem toho udělal v roce 1994 – tisícovku Svatavy Antošové. Netušil jsem tehdy, jak je na tom celostátní trh s básničkama. Před tím jsem prodával v pěti knihkupectvích. Říkal jsem si, že 6 000 kusů, což byly běžné předrevoluční náklady poesie, je trochu moc, i když jde o Antošovou, tak jsem udělal tisícovku. Byl to moc dobrý počin... Čtyři stovky mi toho ležej na Lhotce u našich a dvě stovky mi ležej tady v Nuslích. Zbytek se prodal s vypětím všech sil. (Nakonec jsem knížku vyprodal skoro celou, posledních osmdesát kusů jsem – než mě vyhodily – rozdal na srazu českých lesbiček a feministek – pozn. BVÚ) A ostatní náklady... Nemůžeš mít míň než 500 knih, protože tisk by se ti nevyplácel a víc než 500, protože to neprodáš.

Takže 500. Tak nějak jsem to odhadoval.

Zajímavý je, že průšvih není čtenář, průšvih je knihkupec. Je velký množství lidí, kteří současnou poesii chtějí číst, ale protože jsou rozeseti po celé republice, já to k nim nedostanu. Chybí tady celorepublikové pokrytí, knihkupci v malých městech se bojí koupit byť i jednu knížku poesie, aby jim nezamořila krám... Jsou tady stovky různých klubů, desítky literárních skupin, pořádají se stále nějaké festivaly, jsou tu literární kavárny. Tady chybí alternativní distribuční síť, která by to obsluhovala. Jednotlivá centra spolu vůbec nekomunikují, ani o sobě nevědí. Snažím se to objíždět, ale mám jen jedny nohy. Oficiální cestou prodat 500 knížek poesie, i když zavedeného autora, prostě není možný.

Mohl bys představit svoje „hvězdy kvelbu“? Koho a co prodáváš?

(Nemohl. To bylo, už je to pryč. V letech 1993-1997 jsem vydal kolem pětatřiceti knížek autorů nastupující literární generace, především básnické sbírky. Některé z „mých hvězd kvelbu“ se v rámci možností proslavily a sbírají ceny, jiné upadly do zapomnění. Tehdy je nikdo nechtěl, dával jsem jim prostor. Hlavním důvodem, proč jsem zakládal KN, bylo však vydávání mých vlastních knih. Rozhovor vznikal v divném mezidobí. Mým hitem v té době – píše se březen 1996 – měl být aktuální Hubotřasný román Poslední bourbon. Byl jím a nebyl. Psalo se o něm, mluvilo se o něm, jeho pověst rostla, ale koupit se nedal. 350 výtisků, které jsem vyprostil ze zmasakrovaného vánočního nákladu 2 000 výtisků, bylo beznadějně vyprodaných a na „záchranné“ vydání mi chyběly peníze. Rozhovor se mi dělal těžce. Nevěděl jsem, jestli mám přiznat, že jsem na kolenou, nebo to „odfrajeřit“. Dopadlo to takhle:)

Kromě toho sis právě vydal Poslední bourbon – román o letech a pádech tvého nakladatelství, o bohémě a mladé literatuře, o lásce a současné době. Jak tahle kniha vůbec vznikla?

Taková knížka vzniká tak, že jezdíš tramvají č. 18, na zádech máš batoh s knížkama a seš nezdravě naštvanej, že tě z každýho knihkupectví vyhazujou. Máš v sobě přetlak, tak začneš psát. V tramvaji č. 18 vznikla většina textů týhle knížky. Doufám, že tam jednou budu mít pamětní desku... 

Počkej, ale pak jsi to ještě upravoval, ne?

Ani moc ne. Přišel jsem v noci domů, zapnul jsem počítač a přepsal jsem to dovnitř. Napsání týhle knížky obsahuje zhruba 600 kafí, 3 000 cigaret a 3 doutníky. 

Ta knížka je velice zábavná, řekl bych že v ní skoro až podnikáš frontální útok na čtenářovu bránici. Psal jsi to proto, aby ses i ty sám pobavil – nebo jinak, bavil ses při psaní?

Já to jako bral terapii. A smích je nejlepší terapie. Dělal jsem si tam srandu ze sebe, z knihkupců i z básníků. Spousta z nich se tím asi bude cítit dotčená, ale to je jejich věc. Nebyl to účel. Nechtěl jsem nikoho štvát, nebo na někoho konkrétního útočit, spíš se pobavit. Pobavit sebe i ty druhý... o to šlo nejvíc. 

Slavná scéna tvého románu popisuje jak jsi poesii nezavedeného autora, aby se prodala, vydával za dílo úspěšného Vivíka (alias M. Viewegha). Je to normální, když se mladí těžko prosazují, anebo to vypovídá něco o stavu naší literatury?

Já nevím, jestli je to normální, protože nějak těžko rozlišuju, co už normální není. V tý scéně jsem si nedělal legraci ze slavného kolegy, ale z tuposti některých knihkupců. Tahle příhoda se mimochodem stala. Realizoval jsem ji ve Strakonicích. Nejdřív knihkupkyně nevěřila, ale pak jí to začalo šrotovat v hlavě a koupila celý balík Szpuka. Co s tím pak dělala, nevím, já běžel hned na výpadovku. Mladí musejí dokázat, že na to mají, že jsou v něčem lepší než ti předchozí, ale nesmějí při tom prokazování chcípnout hlady. Faktem je, že dostat neznámá jména na pulty je čím dál tím těžší.

V románu to označuješ jako kulturně-lakonický paradox. Říkáš – „Aby byl autor vydáván, musel mít jméno. Aby měl jméno, musel být vydáván.“

Já tam ještě dodávám – „Těžko říci jaké překvapení se rozhostí v hlavách všech zúčasněných, až za padesát let zemře poslední český autor.“ Já neříkám, že mám negativní zkušenost se všemi knihkupci. Tak to prostě není. Jsou tady knhkupci, kteří mě mají rádi, někteří dokonce říkají – to jste vy, s těma hezkejma knížkama, vítejte u nás. Ale skutečností je, že před třemi roky jsem se dostal do třetiny knihkupectví, která jsem navštívil, dneska mě vyhazují z devadesáti procent krámů. Někde si aspoň koupí výtisk pro sebe. Já je chápu, mají v tom svoje peníze, zboží hned platí, ale já mám peníze zas v tomhle. Ale asi se to netýká jen nás, co mám třeba zprávy z Paříže, tam je básník úspěšný, když prodá i třeba jen tři stovky výtisků. Asi je to celoevropský.

Co když bude Poslední bourbon taková literární bomba (viz první velmi silné reakce ve Tvaru a Literárních novinách), že věci vezmou spád a ty sám se staneš Vivíkem – tj. úspěšným a mladým mužem? Uneseš to?

Myslím, že mnohem lépe než neúspěch. Mnoho lidí tady říká, že nechtějí velký úspěch. Že jim o to nejde. Lžou. Stavějí se lepšími. Já úspěch chci a taky pro to dost dělám. Musel jsem obětovat normální klidný život. Vydávání knížek je dobrodružství. Nikdy nic nevíš. A když bude úspěšné – tím líp.

Ale přeci jen, nezkazí tě to?

Myslíš, že budu muset pro úspěch vystupovat v rozhlase jako Michal Viewegh, kterému lidi kladou dotazy, co si chodí kupovat? Tak možné je, že budu mít jednou v televizi show zasloužilého Posledního bourbona... V tom případě tady veřejně slibuju, že se v poslední díle pověsím. Hele, mně vadí plytkost, vadí mi, když jdeš pro úspěch pod svou úroveň. Zas na druhou stranu úroveň některých je tak nízká, že se to nedá rozlišit. Tohle bych dělal hrozně nerad. Jasně že chci, by se ta knížka prodávala. Proto to přece dělám. Aby vydělávala. To není nějaký válení na výsluní, to je zasloužená odměna za práci. Já jsem nic neprivatizoval, nerestituoval, já si to odpracoval!

A moc dobře. Měl jsi při psaní nějaký konkrétní vzor, nějakého autora, který tě inspiroval?

Hašbala.

Kdo je to?

Hašek křížený s Hrabalem... Ne, neměl. Já to psal, jak jsem to cítil, vytvořil jsem si svůj vlastní styl. O rytmus vyprávění se mi staraly tramvaje. Kdyby jezdil Proust drožkou, vyjde mu Hledání ztraceného ztraceného času jako příjemná novelka.

Teď žertuješ, s těmi tramvajemi to určitě nemyslíš vážně...

To teda myslím. Co se dá asi napsat mezi zastávkama Na Moráni a Botanickou zahradou? Jde o to, že když se vykašleš na pohodlí a přizpůsobíš se vnějším podmínkám, začneš být stručnější, přesnější, máš najednou tempo a vyprávění nabere spád. Střih jsou zavírající se dveře. Musíš tam vrazit pointu a vypadnout. Dokud nepřijde revizor, jsou tramvaje ideální. Ale já bych se chtěl vrátit k Vieweghowi. Aby nedošlo k nedorozumění. On si to oddřel, v žádným případě mu to nezávidím. Já mu úspěch přeju. Ale nemůže být jediný. On zvyšuje zájem o český autory jako o celek. Jenže ty dveře se pro ostatní neotevírají. Štve mě, že tady není prostor pro další kvalitní a schopné vypravěče. Štve mě, že spousta z nich nemá ani šanci na šanci. Co se s nimi pak asi stane? Prostě odejdou do jiných oborů a česká kultura o ně přijde. Ať se autor rve s tématem a ne s trhem! Čekat, že se prosadí až posmrtně, což zde má tradici, mi dvakrát vůči němu humánní nepřijde.

Co tě vůbec přivedlo ke psaní? Píšeš, abys „nezemřel“, nebo aby tě holky milovaly?

Píšu, abych nezemřel při milování s holkama... Hele, já jsem byl takový to klasický městský dítě novýho věku: svalstvo slabé, kostra střední, na pravé noze platfus. Musel jsem něco dělat, abych holky zaujal. Že to atletika nebude, mi došlo už ve čtvrté třídě, kdy mě zbušila Evička Šímová. Pravda, ona měla padesát kilo, já třicet, ale stejně. Tak jsem psal. Jenže pak jsem se to styděl číst. Tak jsem radši zas psal. Byla to strašná doba. Všichni měli už nějaký sexuální zážitek a já furt jen psal. Pak mě ale češtinářka donutila vyhodit před celou třídou do koše povídku, kterou jsem přihlásil do soutěže Děti, mír a umění a ve vteřině jsem se stal odbojářem. Najednou si mě začali všichni všímat.

Ty jsi podrýval režim už na základní škole?

Ale houby. Podrýval jsem pouze její vkus. Byla to čtyřstránková povídka z doby osvobození, měla název Granát a zrádce a ona neunesla, že jsem na třech stranách popisoval, co komu a kde granát utrhl. Musel jsem si kvůli tomu půjčit z knihovny atlas anatomie.

Jaké jsi měl vlastně vzory?

Ty nejlepší. Vyrostl jsem na Suchým, Osvobozeným divadle a Sex pistols. Ty jsem sice slyšel poprvý až ve třinácti, ale už v jedenácti jsem si jejich názvem vyzdobil penál. Pod to jsem namaloval šest bambitek. Ředitelka s tím sice měla problém, ale přesvědčil jsem ji, že jde šest pistolí. Ona učila ruštinu, tak to sežrala. Já si to ostatně myslel taky. Až spolužačka za garážemi mi vysvětlila, že je to jinak.

Říkáš, že jsi Poslední bourbon začal psát z přetlaku a proto, že jsi chtěl lidi kolem pobavit. Slyšel jsem tě na čtení, kdy se lidi váleli smíchem po podlaze a ty jsi mi způsobem přednesu připomněl legendární povídky dvojice Šimka a Grossmanna. Neříkej, že zrovna oni tě minuli.

Jasně, že jsem se od nich učil akcentu. Jak vystavět větu, aby se dala nahlas zavřít nečekanou a zvučnou pointou. Zároveň jsem ale chtěl být fikanější než oni, nemít tam věty, který vyvanou. V tom mi veřejná čtení, která jsem dělal už v průběhu psaní knížky, nesmírně pomohla. Sledoval jsem, na co lidi reagují a učil jsem se text zrychlit, nebo ho naopak nasílit. Věty musejí nahlas vyznít. A musíš držet rytmus. Dva, tři menší gagy a pak musí přijít rána do hlavy. Ale Grossmanna miluju i pro jiný věci. On byl nesmírně jemný a inteligentní. „Jako kotě si příst“ je vlastně nádherná posmutnělá báseň, nebo „Čekej tiše“, které napsal pro Olmerovou – to je takový zasněný dotek uvnitř tebe.

Tvůj názor na moderní prózu: je příběh opět živ, nebo stále mrtev?

Obyčejnej příběh je živej stále. I ve věcech, odkud byl záměrně vytěsňovanej. Je tam příběh autora, příběh toho, jak dílo vznikalo. Já příběh cítím všude. Podívej se, kolik kapel teď začalo věci dělat unplugget. Když se vykašleš na módní vlnu, je dobrý oloupat někdy skladby až donaha, aby bylo jasně slyšet, jak jsou postavený. Aby bylo jasný, že jde stále jen o hraní, o to, co umíš a všechny ty další vrstvy jsou jen přidaný balasty. I díky tomu věřím, že právě teď má příběh jako takovej obrovskou možnost. Můžem se vrátit ke kořenům. A člověk se člověkem stává teprve vyprávěním. Proto Hrabal a Hašek tak milovali hospodu. Hele, můžeš se mě zeptat znovu, proč jsem napsal Poslední bourbon?

Proč jsi napsal Poslední bourbon?

Aby mě holky milovaly a muži se mnou pili.

Děkuju za rozhovor.

(Remasterovaná tištěná verze, doplněná o nové části z původního audiozáznamu)

Ještě jeden lok zde