Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč
skladem
naše cena 220 Kč
skladem

Úvod » » Agenda Milion » Dívka s větrem o závod

/ Dívka s větrem o závod

BVÚ: Praha je akce
(doslov ke Třetí sezóně)


Je to dokonalý nesoulad – akce a fotografie. Akce je pohyb probíhající v čase, fotka má za úkol čas zadržet. Zničit ho, potřít. Z prchavého okamžiku učinit věčný dotek doby. Vytípnutý moment. Dobrá fotka uchovává neopakovatelno. Samozřejmě – a to je základní stavební kámen lidské existence – pouze dočasně.

Čím velkolepější dějinný okamžik fotografie zachytí, tím silnější nabízí vnímateli prožitek. Něco, o čem si můžeme říct: „Bylo to tu, stalo se to.“ A hlavně: „Byl jsem při tom.“ Nejlíp u kávičky, nebo na dece, když je čas se zasnít. Dobrý fotograf vás vtáhne do děje. Pošle vás do svého ,tady a teď‘.

K tomu, aby vás dostal na svou stranu, používá různých taktik a lstí. Možností má mnoho – od výběru aparátu, objektivu, režimu zobrazení až po samotný způsob, jímž se probíhajícího reálného děje zhostí. Nezapomínejte, že základem fotografie je vždy manipulace se skutečností.

Určitě znáte rutinní fotoreportáž. Fotograf ví dopředu, jak vás otevře. Je to jeho řemeslo, má vychytané postupy. Dítě je dobré, dítě v nesnázích je lepší, rozesmátý dětský obličej je výhra. Kouř, plameny, lidé stopnuti v nepředpokládaném pohybu – to vše dodá fotografii naléhavosti. A pak tu máme základní pravidlo – být co nejblíž, přímo pár centimetrů od epicentra děje. Musí to být doslova dechberoucí. U kávičky, nebo na dece musíte zatínat zuby prožitkem. Fotograf vás právě vzal s sebou. Leží na zemi, valí se na něj tanky a prchající lidské bytosti a on pro vás komponuje ohromující scénu. Jste zmlsaní. Není snadné vás přinutit, abyste si lehli k němu. Fotograf vám musí ukázat něco, co jste ještě neviděli.

Někdy se stane zázrak. Něco, co samotného fotografa zaskočí. Co ho vytrhne z rutiny. Světlo, lidé v pohybu, okamžitá situace – kulisy do sebe zapadnou a fotograf v rozhodující moment zmáčkne spoušť. Tak vznikají ikony. Obrázky, které neochvějně zvizualizují přelomový moment lidstva na jeho cestě k sebezboštění (a zapomenutí), a stanou se symbolem epochy. Může to být cokoli: americký námořník líbající dívku v bílých šatech na Times Square v květnu 1945, Husák líbající Brežněva, Marilyn Monroe s podfouknutou sukní, Salvador Dalí se ztopořenými kníry, umírající Bobby Kennedy, John Lennon a umělkyně v posteli, nebo třeba jen kluk nesoucí s filštínským výrazem dvě lahve vína. 

Henri Cartier-Bresson, který mě naučil vidět „očima ulice“ říkal, že pro takovou fotografii je třeba být ve správný okamžik na správném místě a mít srdce, oko a závěrku v jedné rovině. Já k tomu skromně dodám – a mít zatracenou kliku.

Jak ale fotit neopakovatelno ve městě, které je oblé a stabilizované, které víc skrývá, než ukazuje, které nemá velká pódia ani prostor pro velká gesta? Jak fotit fatální boje o bytí, když největší vzpourou proti okupantovi jsou holé ruce a vymlácená výloha Aeroflotu?

Není to výčitka. My, Středoevropané, dnes připomínáme spíše hobity. Velké dějinné události se realizují jinde, ulice měst slouží jako průtokové zóny, máme rádi svůj klid a bezpečí, velkolepé národní veselice, slety, průvody s alegorickými vozy, světové výstavy, kde jeden systém trumfuje druhý a všichni jsou jak elektrizováni, manifestace nerozborné jednoty – to celé se vytrácí, mizí. Zbývají sportovní akce, pouliční umělectví, lokální festivaly, protestní pochody a drobný marketing. Rozsah přímo úměrný rozpočtům organizátorů.

Když jsem koncipoval vydání Pražského Milionu podle jednotlivých ročních období, přál jsem si, aby každá sezóna měla svoje vlastní téma. Aby vybrané fotografie byly pokaždé jiné. Od zasněných a klidných snímků přes akčnější záběry, až po čisté hry světel a čipu. Měl jsem kliku. Praha nafasovala pro rok 2015 Mistrovství světa v hokeji, do malých českých rozměrů napochodoval světový zájmový festival Gay Pride, evropské fondy se plácly přes kapsu a festiválky se staly okázalejšími. To bylo mou záchranou. Zařadil jsem je všechny do babího léta, ačkoli některé akce se konaly na jaře a jiné v létě. Ale nikdo není dokonalý.

Fotil jsem stále stejným mobilem z roku 2006, co akce to zhruba tisícovka obrázků. Zkoušel jsem i nabušené dotykáče, ale zahodil jsem je. Přišly mi nepraktické, přetížené různými nastaveními a komplikacemi. Dnešní fotomobily začaly kopírovat kompaktní fotoaparáty a pozbyly to, čeho jsem si na nich cenil: naprostou bezprostřednost, rychlost – prostě možnost střílet fotky od boku.

Václavák se stal středobodem celé sezóny naprosto přirozeně. Až když jsem knihu sestavoval, došlo mi, že to bude o něm. Je to pódium české státnosti dvacátého století a všechno vizuálně silné, všechno roztančené a tragické, se odehrávalo zde. Je skutečnou tepnou Prahy a Karel IV. je u mě frajer, že ho takhle dimenzoval.

A pak je tu ještě Letenská pláň. Zažil jsem na ní První máje, vojenské přehlídky a převrat v roce 1989. Tenkrát jsem poprvé fotil s funglovou praktikou a neuměl jsem nic. Z těch dvou sovětských prošlých filmů s nápisem фото jsem nakonec vytěžil maximum. I proto, že jsem byl v Praze jen na opušťáku a ,samet‘ jsem tak fotil pouhé dva dny.

Samozřejmě, že všechny akce se mi sem nepodařilo směstnat. Ani fotky. Aby vám celek fungoval, musíte mít ikony i nosiče vody. Těch prvních vám i sobě přeju co nejvíc.

---

zpět k Milionu zde