Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč (11,28 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem

Úvod » » Agenda Ústav » Dopis BVÚ Jaroslavu Haškovi

/ Dopis BVÚ Jaroslavu Haškovi

(Doslov ke knize)

 

Milý Jaroslave!

(Budu Ti tykat, jsem starší a můj praděd, který Tě znal, Ti tykal taky.) Chci Ti napsat o tom, jak jsi mě uhranul.

Bylo mi dvacet sedm, jel jsem z chalupy na Sázavě vlakem a vytáhl jsem si na cestu z knihovny výbor Tvých povídek. Já Tě četl už před tím, začínal jsem v jedenácti Švejkem, ale k němu jsem si hledal cestu dlouho (že se tohle monstrum stalo naším národním hrdinou, mě prostě dodnes vytáčí — vysvětlím dole), zato povídky mě bavily hned. Bylo to pro mě tenkrát takový půvabný čtení z prastarých dob, něco, co se mě vůbec netýkalo, ale klouzalo to očima do hlavy samo — všichni ti oficiálové, c. k. ouřadové, páni vachmajstři, úplatní politici, ožralí kněží, nárožní prodavači štěstí, katolické časopisy pro mládež — byl to svět, který už neexistoval, něco jako setkání s Tyrannosaurem rexem. A jak motorák typové řady 810 (psal se rok 1997) klouzal pekelnou rychlostí 35 km/h od Jílového ku Praze, padl jsem na Tvou povídku o panu Desortovi, který udělá tu nepředloženost, že jede v opačném směru (z Prahy do Jílového) taky vlakem, zatímco jeho paní jde pěšky (povídka Chi va piano, va sano, str. 64). Podotýkám, že Jílové je od Prahy asi čtyři hodiny svižné chůze, paní Desortová tedy přibyde tamtéž ještě téhož odpoledne. A zatímco pan Desort po týdnu jízdy z Hlavního nádraží (tehdy ovšem z Nádraží císaře Františka Josefa) dospěje již k ústí vinohradského tunelu, můj vůz typové řady 810 stál již půl hodiny v Davli. A zatímco po půl roce vjíždí pan Desort spanile do nádraží Praha–Vršovice, my stáli v Davli hodinu a čtvrt. Pak se přiřítil zpocený konduktor a hnali nás přes most na autobus, který nás za patnáct minut převezl do Vraného, kde nás opět hnali přes most, aby nás pak posadili do téhož vozu, který zatím přejel úsek Davle–Vrané sám po vlastní ose. A čekali jsme další hodinu. A já nalistoval znovu Tvou povídku, přečetl první věty — a začal jsem řvát smíchy. (Osiřelé paní Desortové se zatím ujal hodný pan Cetlovský, měl s ní dvě děti, ale lokomotiva vezoucí pana Desorta už majestátně vjížděla do nádraží Braník...) A jelikož mí spolucestující si mě, chlámajícího se a prskajícího smíchy, měřili silně nepřátelsky, zjednal jsem si klid, vylezl na sedačku a Tvou povídku jim přečetl. Takové pozdvižení jsem nezažil! Ryčeli smíchy, pak běželi pro lidi z druhého vozu a já to musel číst znovu, mezitím přišli zaměstnanci drah v čele s náčelníkem stanice a já povídku četl za bouřlivých ovací potřetí. A tehdy jsem to pochopil: Žádný dávný bohém a podezřelé kvítko montující se do spanilosmyslné literatury, žádný matlák pivních humoresek a pavlačových historek — ale naprostý profesionál v plné palbě a síle!

Jaroslave, ti lidi slzeli! A považ, až do Prahy (přijeli jsme za čtyři a půl hodiny) se nikdo nezaksichtil, nikdo nezuřil, žádný cestující nevykřikoval: „Já to poženu výš!“ Lidi ve vagónu se spolu dělili o jídlo, povídali si navzájem a všechno napětí bylo pryč. Považ, jakou máš zázračnou moc! V roce 1997, po osmdesáti letech...

Zarylo se mi to do hlavy. A mezitím se kolem děly všechny ty nechtěné (ale přirozené) věci, které by mě kdysi na Letenské pláni 1989 ani nechtěly napadnout: politici se stávali komplet úplatnými, nárožní prodavači štěstí se globalizovali, vyrojili se kněží slibující nebesa výměnou za majetky, úřad se stal bohem, blbost královnou, nevzdělaní hlupáci pákou a mocní šílenými... Hele, Jaroslave, Tys to věděl. Ty jsi znal člověka až do morku kostí a nikdo Ti nemohl nic namluvit. A Tvoje doba, ta dávno zasutá doba, kdy se boje o žrádlo, moc a přežití balily do salónních příběhů, kdy vyšší společnost měla 100 % pokrytectví, se vrátila a já vzal Tvý knihy a vytahoval z nich jednu povídku za druhou a jen jsem lapal po dechu, jak přesně seděly!

Jak tys byl pracovitej! Tisíc tři sta diamatů jsem prošel, abych vybral ty, co se v nich dnešek nejvíc třpytí. Anebo ony v dnešku. Tisíc tři sta malých klenotů pálených od boku v nálevnách, půjčených bytech, redakcích a jedových chýších. A ten jazyk! Neznám českýho autora, který by byl tak silný na slově jako Ty! Způsob, kterým myslíš, jak stavíš věty, smrtící hlášky, pro něž buduješ nevinné opěrné body, abys pak zasmečoval do rozevřené čtenářovy mysli, timing, přesné dialogy... Tam nebylo slovo navíc!

A ten humor! Přímo tavírna českýho životně důležitýho elementu, hlíny, srandy... Humor zastarává děsně rychle. Sleduju, jak smrtící hlášky ze šedesátek jsou už jen vzpomínkovou zábavou, vidím, jak věci, jimž jsme se chlámali v osmdesátkách, vyluzují na tvářích mladších generací podivně pobavené (a slitovné) pohledy... Jenže Tys mě rozesmával! Nahlas a místy nezastavitelně! Po stu letech! A teď Tě potěším: Jaroslav Hašek není humorista. Vůl, kdo něco takového hlásá! Jaroslav Hašek je úžasný (a užaslý) pozorovatel, který svá bolestivá poznání sděluje skrze smích. Tečka. Že tak činí geniálně, jest jeho plus.

A poslední věc, abych poněkud poničil připitomělé mýty, které kolem Tebe vytvářejí průměrní. Tak jako úspěch Švejka nepřišel náhodou, ani tenhle soubor Tě neukazuje jako nadčasovýho autora zrozenýho z moci náhody — nic takového neexistuje. Tys vždycky přesně věděl, co děláš. Byls chytrej. Znal jsi lidi. A byls odvážnej.

A to je to, co Tě činí velkým: ta Tvoje odvaha. Tak jako Tě donutila psát oproti dobovým standardům slovo hovno jako „hovno“ (a nikoli „h a tři tečky“ — z čehož museli být tehdejší sluhové sluhů šílení), donutila Tě zároveň portrétovat člověka bez příkras, ovšem s nezištnou shovívavostí k jeho chybám a bláhovostem. A to jde skutečně jen s obzvláště silným charakterem.

Ty historky s mým pradědečkem si nechám na jindy. Nejsou důležitý. To, co jsem napsal, doufám, jo. 

                                               Tvůj Bohuslav

 

 

Sešitové vydání Švejka, reprint původní obálky. Haškem schválená (a objednaná) podoba Švejka. Asexuální břichaté monstrum z něj vytvořil Lada až po Haškově smrti. Hašek ho nikdy neviděl. Ty ilustrace jsou geniální. Jednoznačně. Ale zkuste teď zavřít oči a představit si Švejkova dobrodružství s chlapíkem z téhle obálky. Netvrdím, že budou lepší. Ale budou jiná. Na zadní straně obálky (vlevo) si můžete přečíst Haškův marketingový text k vydání. Ten chlap jednoznačně věděl, co dělá – a co má v ruce. Úspěch Švejka nebyla žádná náhoda. 

 

zpět do ústavu zde