Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč (11,28 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem

Úvod » » Agenda Úvody » Gretina Sněhurka

/ Gretina Sněhurka

(ukázka z knihy)

 

Gretina Sněhurka, Sněhurčina Greta

 

Jednoho dne si Sněhurka vyfotila černou díru. Hned to dala na fejs — a bylo z toho velké haló. 
„Nikdo před tím ještě černou díru nevyfotil!“ říkali všichni. „Zeptejte se astronomů!“
„Protože astronomové jsou většinou muži,“ poučila je Sněhurka. „Chtějí do vesmíru pronikat a černá díra vyžaduje jiný přístup. To je vědecký fakt.“
Sněhurka chtěla svou černou díru vyvěsit do jídelny, ale vedení školy to zakázalo. 
„Na černou díru máš ještě čas,“ říkali jí. „Budeme tě muset vyloučit.“
Ale Sněhurka se poradila s rodiči — s tatínkem umělcem a macechou umělkyní — pak napsala na ceduli ŠKOLNÍ STÁVKA PRO ČERNOU DÍRU a posadila se ve žluté pláštěnce před školu. Spolužáci, kteří v tom viděli možnost ulít se z výuky, ji v jejím úsilí hned podpořili. Byl to velký úspěch, vznikly desítky petic a mnoho dívek si na podporu vyfotilo svou vlastní černou díru. Od těch dob již byla černá díra pro všechny a žádná šovinistická klika zahořklých astronomů si ji nemohla uzurpovat jen pro vlastní potěšení. Šťastni byli i rodiče Sněhurky, kteří vlastnili její osobnostní práva a vydělali hodně peněz.
„Kdo je ta malá nezbeda?“ vyptávali se členové tajného globálního syndikátu. „Dejte jí přístup do médií, ta holka má talent!“
V šestnácti Sněhurka prodala v aukci svoje panenství a vykoupila od rodičů osobnostní práva. Pak odešla ze školy. Řekla: „Fakta už nejsou důležitá, politici neposlouchají vědce, tak proč bych se já měla učit?“
V té době žila již s hromadným přítelem, který pracoval jako maskot fotbalového klubu, zároveň jako dýdžej, poslanec, astronom, hotelový poslíček, pornoherec ve filmech s liliputy a jeden nepracoval vůbec, protože byl rentiér. Sněhurka byla zajištěna a rodiče nasraní. Ale sedět doma na prdeli — to by Sněhurku nebavilo! Bila se za práva malých lidí, ukazovala výhody skupinového soužití se sedmi zajištěnými malými samci, jezdila po světě s osvětovými přednáškami, vyprodávala haly a pořádala pochody namířené proti zahradním sádrovým trpaslíkům.
„Říkám, že nikdo není příliš malý, aby nedokázal udělat něco, co přispěje ke změně,“ vysvětlovala Sněhurka.
V sedmnácti spatřila na fejsu fotku soba na poušti. To setkání dalo jejímu životu nový směr! Sněhurka se ihned vrhla do záchrany světa! V první fázi se zaměřila na CO2.
Jezdila po celém království a přednášela králům, královským parlamentům, vystoupila i na půdě Spojených pohádkových národů a všude jí tleskali vestoje a volali „sláva“ a „tak se to musí“ a „přijato bez diskuse“, protože už chtěli jít na oběd.
Sněhurka se stala uznávanou vědeckou kapacitou, protože uměla všechno dobře zdůvodnit: „Globální oteplování není názor, je to fakt. Je to fakt, protože říkám, že je to fakt. Kdyby to nebyl fakt, proč bych říkala, že je to fakt?“
Na to se nedalo nic říct, a tak Sněhurka slavila první vítězství — královské parlamenty zakázaly po celé pohádkové říši spalovací motory a jezdit se mohlo jen v automobilech na baterky.
„Že nás to nenapadlo,“ pochvalovali si politici. „Navíc elektrickým autům můžeme dálkově vypnout software — a potížista si už nezařídí. Taky máme přehled, kdo kam jezdí.“
Ale Sněhurce to nestačilo. Viděla dál, věděla víc.
„Každý člověk může udělat něco,“ říkala. „Pak se něco změní. To není názor, to je fakt. Já dělám něco a něco. Ještě máme čas, ale musíme jednat drasticky. Pojďme zavřít tepelné elektrárny.“
Tak zavřeli tepelné elektrárny a ceny energií vyletěly prudce nahoru.
„To je nápad!“ radovali se politici. „Lidi si aspoň budou svých výdobytků vážit! Navíc potížistům prostě vypneme proud!“
Ale Sněhurce to nestačilo. Viděla ještě dál, až k samotné černé díře.
„Každý může udělat víc,“ řekla. „Ne nadarmo jsem chodila za školu a protestovala. Moji rodiče si také samozřejmě mysleli, že mám chodit do školy, ale teď jsem je už přesvědčila. Jejich uhlíková stopa je stále menší. Ale je to málo. Pojďme se zaměřit na jádro!“
Tak zrušili i jaderné elektrárny a elektřina byla jen na příděl. Alternativní zdroje elektřiny rostly jako houby po dešti a emise CO2 se skutečně drasticky snížily. Někdy nefoukal vítr, nebo nesvítilo slunce, to pak všichni seděli bez elektriky a najatí agenturní řečníci si pochvalovali, že se nikdo nehoní za blbostmi, všichni se mohou věnovat smyslu života a otázkám přežití a jsou pěkně pod kontrolou. Občas někdo vstal a řečníka zabil.
„Ano, jsou lidé, kteří nesouhlasí a říkají, že před tím to bylo lepší,“ řekla Sněhurka. „Kdybych s takovým člověkem mluvila, řekla bych, že to není fakt, ale názor.“
Celý sál Spojených pohádkových národů tleskal ve stoje a hned jednohlasně navrhli Sněhurku na Nobelovu cenu. Dozorci s distančními tyčemi po stranách sálu měli spíše organizační a ochrannou funkci.
Když se o úspěších své dcery dozvěděla umělecká macecha, mrzelo ji, že už nemá nárok na tantiémy. Vyrazila proto za Sněhurkou a jako důkaz své lásky k životnímu prostředí jí dovezla krásné vyleštěné biojablíčko.
„Proč jsi ho otřela?“ řekla Sněhurka přísně.
„Bůhví, kdo na něj sahal. Chceš chytit bacily?“
„Ale vždyť jsi je tím zabila! Copak neumíš chránit život?“  
Kdo by zastavil Sněhurku? Po astronomii, ochraně malých lidí a záchraně klimatu, získal její život nový směr!
„Kdo jsme, abychom soudili, kdo bude žít a v jaké formě?“ ptala se při přebírání nobelovky. „Život je nedělitelný! Lidská práva patří i mikrobům, plísním a chřipkovým kmenům! To není názor, to je fakt!“
„To myslíte vážně?“ drbali se na hlavách členové královské akademie.
„S každým se dá domluvit,“ řekla Sněhurka. „Domluvili jsme se mezi sebou, domluvíme se i napříč organismy. Půjdu příkladem!“
Hned druhý den si dala naočkovat choleru, černý kašel, mor i ebolu a snažila se s nimi domluvit. Viry jí trpělivě naslouchaly, ale protože neměly vědu, nechápaly přesně smysl jejích sdělení.
„Musíte se víc snažit,“ vysvětlovala jim trpělivě Sněhurka. „Je to důležitý problém, ale nikdo s tím nic nedělá, nic se neděje. Poslechněte mě — a budete se mít líp!“
Když viry v noci Sněhurku zabily, všichni si oddechli. Politici dokonce nechali na oslavu události svítit žárovky o patnáct minut déle.
„No vida, jak to šlo samo,“ řekli si na tajném summitu tajní členové tajného globálního syndikátu. „A pohádková říše je pod kontrolou! Ta holka fakt měla talent.“
A to nebyl názor, byl to fakt.


Poznámka BVÚ: Dnes má satirik snadné hody. Stačí jen zapsat, přehnat, počkat. Produkty jménem Greta & spol. ve spojení s masmédii pracují za vás. Tuhle pohádku jsem psal v březnu, kdy hvězda Grety teprve jen zvolna začala stoupat...

 

zpět na úvod zde
zpět ke knize zde