Jektot překladatele

Na jektách noci... (zásloví)

Lidová vyprávění dávno ukázala nejistotu v našem sebehodnocení. Chceme foukat do plachet svého osudu, a přitom kormidlem imaginace cloumá malá jaderná elektrárna. Svět vezdejší se prolíná se světem oním, a proto panák Nekuda v závěru příběhu ožívá a Toman Rohovín potkává dávno mrtvou Kačenku etc. Zprávy o blitvounech a všelijakých potvorounech prosakovaly v minulosti s naprostou samozřejmostí.

Dnes nám je přirozenost co obnošené šaty a tyto zprávy pohříchu odkazujeme do zákrutů fantazie. Ani na vteřinu nám nepřipadne, že na sociálních sítích v bohorovném klidu klábosíme s naší vlastní psychózou, která se do nás zahryzla s ohromující silou démona.

Podobně jazyk. S lehkostí vražedného instrumentu vrstvíme velehory suplik, směrnic, příkazů, zákazů  nebo myšlenkového ucvrnkávání v domnění, že je nám dáno všechny vrcholky zdolat. Chřestíme však namísto zbraněmi subtilní matérií, která se stejně tak dobře rozplyne nebo zhoustne natolik, že nás obestře hrůza.

V obojím vládne ten nejstrašnější příběh, v němž se spatříme navzájem jako v zrcadle. Z něj se na nás šklebí naše pýcha. Tu když odvrhneme, začíná skutečný život. A zde teprve povstává úkol překladatelův. Ponechat surovinu surovinou v řádu mateřštiny. Americká angličtina p. Arthura Shenka snad používá jakýsi dialektický odstín, avšak, zdá se, neponechává jazyku pražádnou živelnost. Náš syntetický jazyk je naopak úplnou lahůdkou, možná proto, že si ponechal mnoho vlastností z dávných věků. Nebylo třeba syrovost příběhů nikterak umocňovat, jejich atmosféra dokonale zachycuje bublavé spodní vody naší tajemné slovanské duše.

Karel J. Beneš, překladatel

zpět na Chřestot zde