Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč (11,28 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem

Úvod » » Agenda Lunhard » Lunhard

/ Lunhard

Hoši v koši
(ukázka z knihy)


Z kazeťáku se linul vábný hlas Moniky Načevy a docházel kyslík. Mlelo se to ve mně jako v pantu, ale byl jsem mezi chlapy jediný básník a navíc jsem měl v malíku ten monitoring. Musel jsem to říct chlapsky a zároveň lidsky. Tudíž jsem jim to podal asi takhle — podotýkám, že v erckundě jsme byli všichni — já, Rady i Osky.
„Jest mi nepochopitelno, jak jsi mohl posílat své básně do Hostu… Účelněji bys vynaložil energii, kdybys je posílal do Švandy dudáka nebo do Illustrovanýho pornografa.“
Oskar se na moji dobře vytýčenou výtku tvářil jako vůdce machomentálů Sokar. Vítr právě bral severní nádech a všechny nás odula zima, ač byl podzim. Oskar pravidelně tohoto času posílal své etnopunkem poučené básně do mnohých míst lidských ohnišť.
„Tehdá jsem to nevěděl,“ omlouval se Oskar, „příště je pošlu tobě. Ty jediný mě dokážeš pochopit. Jsi největší básník, jakého zrodila lidská matka a je-li vůbec tvoje máma člověk, protože takového králíka, o jakém mi vyprávěl Radek, jsem jaktěživ nejedl!“
Oskar při řeči bouchal prstem do stolu a když domluvil, měl barvu rudou, místy s přeháňkami zarudlou. Měl samozřejmě pravdu.
„Když jsi teď měl času hodně,“ začal Oskar, „jak si daleko s tou studií o Huysmansovi? Já doma čtu Prousta. Bohužel to taky čte ta Medková. Jak tu frndu nesnášim! Začala to sice číst dřív, ale já mám na Prousta větší právo, z otce jsem vytáh, že jsem tak trochu fon a...“
„A tak nepochybně víš o Côtes des Guermantes víc než ta pipina?“ smál se Radek.
Oskar se zarazil a vypnul hrudník. Ke své presentaci nemohl vybrat působivější placflek. Ze spleti orvaných klacků vykukovala silhoutte staletími zvalchované hradní hlásky, dole zářily slídové penízky. Pod námi ležela planeta Země. Z našeho koše byla jako na dlani.
Přišlo mi tak nějak líto toho Vojty i toho Radima, že museli z koše. Jeden se nevešel, druhý vypadl jako pytel kdesi nad Kernem. Cítil jsem, že se děje něco lovely, což jsem kolportoval větou: „Stejně je to fascinashing, vznášet se nad zemí, kalit a kálet bobky.“
Radek přičapl na bobek a tiše pronesl: „My píšeme novou kapitolu v History of Balooning.“
„To sedí,“ souhlasil Oskar, „tak by to řekli Monty Pythonovi hoši.“
„Monty Pythonovi hoši, přesně takhle to řikal John Hannah v jedný přiblblý romantický lovestory s tou pičou…“
„Ta piča se menuje Paltrowová,“ doplnil jsem Radka.
„Podle mě to neni piča,“ ohradil se Oskar.
Na to se nedalo říci nic jiného, než že „thajská frndina to teda rozhodně neni“, což jsem také řekl. Tato herečka britského původu patří do široké pleiady blondýn, k nimž nemohu zaujímat žádné rationelní stanovisko. Mám rád černovlásky, pokud se jim skvrny od barvy nerozlézají po ksichtě.
„Počkej,“ řekl Radek, „John Hannah, nehrál von v těch čtyřech svatbách, Rebusovi a v tý Múmii?“
Pod námi plynula řeka jako by ji postříbřil. Byla to řeka Smrti — alespoň pro nás. Pád z výšin azúru by znamenal jistou smrt, ne-li, pak notně otlučený život. Poslední slovo Radkovo v nás resonovalo, až se stalo, co musilo se stát.
Od našeho koše se odpoutaly poslední zábrany, celkem pět pytlů cimentu jinak vhodného ke stavbě dvougeneračního románu. Balón ohromnou rychlostí letěl vzhůru.
„Múmí!“ zařval Radek a oči mu plápolaly. Náhle zvážněl. Náhle ho zajímalo, co by se nám v lebeni promítlo, kdyby se balón řítil k zemi. Nikdo z nás nedovedl odpovědět, ale počítám, že Radymu by se promítl příběh jeho lofana, Oskarovi průběh jeho obřízky a mně pár fotek z alba mých oblíbenců. Byl by to smutný konec, něco jako zabít se při luxování. Balooning nebyl můj sen, ani jakákoli další aktivita spojená s nebem.
Cuklo to. Balón se zastavil na jakýchsi hranicích. Průsvitný nebešťan s nosem jako srpek měsíce se neoblomně dožadoval našich dokladů. Ze všeho nejvíc ho zajímal mold.
„Mold, mold!“ opakoval ten blbec dokola.
Na to se Radek vytočil a zařval: „Nichts!“
Rochosák se natáhl a nosem proklál balón. Přitom jsem zahlédl jeho opalisující zuby. Balón se řítil dolů, zprvu rychle, pak pomaleji. Brzy jsme byli ve stejné výšce jako před tím bleskovým startem. Oskar se nastavil tak, že hornické domky v kopcích Erzherzu připomínaly blechy skákající po jeho zádech. Radek zmáčkl spoušť. Oskar se nadechl a pravil: „Můj předek, duchovní šlechtic, se jmenoval Lev von Grondołski.“
Stmívalo se a nad krajem houstla mlha.
Radek znejistěl.
„Brzo bude tma.“
„Ale, vyjebaný hovno,“ řekl jsem.
„Ty vole, když už musíš mluvit jako kokot, ať to má hlavu a patu!“
Na sporná slova byl Oskar vysazený, ale na mě to neplatilo.
„Už si někdy kefoval prdel?“
Samotnému se mi to ještě nestalo, ale viděl jsem to v Mexiku. Několik dalších metrů se balón snášel mlčky. Z nebe padaly vločky. Necitelně se ochladilo. Oskar zapálil vařič a vytáhl hrnek s nápisem průduškový čaj.
Radek sledoval jeho počínání s nedůvěrou. Já se k tomu nepostavil nijak, ale ve chvíli, kdy Oskar vytáhl pytlík, jsem zasáhl.
„Oskare, co dělaj, ty tvoje Neopsychic cats?“
Zkušený Porubák zřejmě vycítil ironii a vyštěkl: „Jednak je vedla Radana a já vůbec nevim, jestli existujou!“
„To sou nějaký pipiny z vaší výtvarky?“ zeptal se Radek.
„Vymejšlet nový směry je psina, chlupy se mi ježí na prdeli, když nějakej novej vymyslim,“ řekl jsem a rukou odpinkl žhavý pytlík, kterým mě Oskar ohrožoval.
Nicméně jsou chvíle, kdy i průduškový čaj je lepší než porod, a tak jsem si kapku odlil. Ne tak Radek, byl příliš excitován zmínkou o pipinách, aby si nevzpomněl na své studentky. Normál holky — trochu ňam ňam — ale teď měl sto chutí držet se levačkou jejich balónů a pravicí hníst jejich kakaové domečky. Současně se naklonil a poblil most přes řeku, kterou jsme právě míjeli.
„To ti rozumim,“ řekl Oskar a vytáhl kapesník. „Mám s nima zkušenosti z doby, když jsem vlakem dojížděl do školy. Ve Svinově přistoupil maniak, kterej chtěl vyskočit za jízdy, ale ke dveřím se postavil takovej čupr chlap a povídal, že žádnej vocas nevyskočí. Doteď vidím obličeje těch pipin, které stály kolem, ten jejich vítězoslavnej úsměv.“
V hrůze jsme mleli páté přes deváté.
„Hoši, počkejte!“ vykřikl Radek. „Stojíme. Stojíme, jako by bylo bezvětří!“
„Takhle se to nedá říct,“ opravil jsem ho. „Balón se jen tak nezastaví.“
Ocitli jsme se na rozhraní dvou světů. Napravo od nás se valily hnědé vody řeky Alby, kterou kdysi okrvavěli němečtí křižáci na svém bezhlavém útěku. Kdybychom natáhli ruku, dotkli bychom se bledožlutých listů topolu.
„Ten strom zastavil naše vehikulum,“ blábolil Oskar.
Naštěstí byl ten topol součástí větrolamné ochrany sportovního hřiště, na němž právě probíhal požární útok dobrovolných hasičů z vezdejších vsí. Takhle ještě nikdo z nás věru požární útok neviděl. Dravé výstřiky proudu ze speciálně upravených čerpadel zmáčely červená tílka mladistvých závodnic a my ze svého hnízda patřily na ztuhlé bradavky jejich balónů. Netrvalo dlouho a byli přivolání profesionální hasiči z Kernu, kteří nás dostali na pevnou půdu.

---

zpět do Lunhardu zde