Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč
skladem
naše cena 220 Kč
skladem

O Úvalským » Napsali o knihách BVÚ

„Bohuslav Vaněk-Úvalský je zvláštní úkaz české literatury. Píše i publikuje léta, většinou svižné a čtivé prózy oplývající hrou s jazykem, inteligentním humorem a trefnými postřehy - a přesto se nestal masově úspěšným. Kritici jeho tvorbou zhusta pohrdají coby brakem nebo popem, běžní čtenáři si k němu cestu nikdy nenašli. Přitom: málokteré dílo věrněji vystihuje atmosféru devadesátých let než jeho román Zabrisky, ta druhá spermie. Prózy Brambora byla pomeranč mého dětství a Poslední bourbon jsou zase v jistých kruzích kultovní; nejde ale o zaumné pomrkávání pro zasvěcené, nýbrž o naprosto srozumitelnou literaturu pro nejširší čtenářské vrstvy, aniž autor rezignoval na vkus a inteligenci. I jeho Bílé nemoci 2013, vydané primárně ve formě e-knihy, hrozí, že zůstane stranou zájmu - přestože kombinací čtivého stylu a zachycením frustrací ze společenské krize dokonale odpovídá současné čtenářské poptávce. Prostě záhada.“

Vojtěch Varyš , Týden, 19. 11. 2012 

 

 

Výběr z recenzí a ohlasů (1995–2015)

 

BVÚ: Hubotřasný román Poslední bourbon (1995)

 

Netvrdím, že próza Bohuslava Vaňka-Úvalského Poslední bourbon je nejlepší knihou, která u nás v roce 1996 vyšla. Žádnou jinou jsem však nečetl s takovým potěšením, u žádné jiné jsem se tak vydatně nezasmál.

Vladimír Novotný, Reflex č. 52, 1996 - Anketa Největší kulturní zážitek roku 1996

 

+++

 

První stránky jsem prohlížel s nedůvěrou a pak svižně napsané dílo plné parádních dialogů a záměrně se pohybující na hranici mystifikace, přečetl jedním dechem. (…) Budiž tvůrci románu útěchou, že o jeho práci referují Literární noviny, dobré dle jeho názoru leda k utírání zvratků.

Petr Čornej, Literární noviny č. 15/96

 

+++

 

Pětadvacetiletý Bohuslav Vaněk-Úvalský oplývá vtipem a ironií, které nastavuje svému sokovi Michali Vieweghovi. Tam, kde Viewegh nabídne popularitu, ukáže Vaněk svěží talent, kde Viewegh povinně baví, Vaněk šlehne humorem.

I. K., Cosmopolitan, 1996

 

+++

 

Prvky tohoto jistě klíčového románu tvoří sémantické pozadí k vytváření jistého paramýtu o nakladatelském podnikání v polistopadových Čechách – v kořenech tušíme Ladislava Klímu, Jaroslava Haška, Josefa Váchala. (…) Nejsilnější stránka Vaňkovy knihy tkví v jazyce, respektive v jeho přeměně v řeč.

Ivo Harák, Lidové noviny 14. 9. 1996

 

+++

 

Když to vyjde, nebude se Vaněk-Úvalský muset uchýlit k zoufalým fintám, které si zatím nanečisto vyzkoušel v románu Poslední bourbon, kde píše „Sbírku veršů neznámého autora jsem udal knihkupci jako poetické dílo bestsellerového humoristy Vivíka.“

Daniel Anýž, MF Dnes, 6. 6. 1996

 

+++

 

Román je napsán velice svěžím stylem se smyslem pro výstižnou zkratku, vtip, obratně vystavěný a vypointovaný dialog, s citem pro nápadité slovní hříčky. (…) Vyjít v některém z větších nakladatelských domů než je Vaňkovo vlastní Krásné nakladatelství, asi by se už Poslední bourbon stal literární událostí.

Vladimír Wohlhöfner, Český týdeník 23. 6. 1996

 

+++

 

Napadá mne pro literární dílo, tedy tvar jazykový poněkud kuriózní paralela s němou filmovou groteskou. Vaněk-Úvalský se jako protagonista stylizuje do postavy, která připomíná zrestaurovanou a dobově i místně přispůsobenou verzi Friga nebo tuláka… Ani v líčení svých milostných trápení není daleko od malých chaplinovských erotických avantýr s jejich mýdlovým sentimentalismem, zatímco spolubydlení se Spuzvou zas připomíná domácnost u Laurela a Hardyho. Kniha Vaňka-Úvalského se v překotném tempu organizuje jako kaskáda scén a gagů.

Nejpozoruhodnější ale je, že se autorovi podařilo najít obdobu vizuálního světa grotesky v jazykovém médiu. Krom jadrných, na křiklavém kontrastu postavených popisů groteskních scén u něho nalézáme především volné řazení více čí méně absurdních dialogů, uvozovaných co nejjednodušeji a stereotypně: „vyšel jsem z domu, potkal jsem toho či onoho, byl to blázen a řekl mi…“

M. H., Kritická příloha Revolver Revue, 1997

 

+++

 

Jedním z témat knihy je neschopnost porozumět si se svými bližními, pro Úvalského je to bývalá přítelkyně Astrid. Jejich po několika letech obnovený vztah ztroskotá vždy na stejném sporu.

Lenka Kosová, Rovnost 2.1.2001

 

+++

 

Pravda, vše je psáno „na efekt“, ale v tom nejlepším slova smyslu: kniha je čtivá a přehledná od první do poslední řádky. Žádné rádoby hlubokomyslnosti, existenciální či dokonce filozofické sentence, žádný literární experiment, ale přesto ústí v katarzi obou hlavních protagonistů příběhu jako z „nové vlny“.

Jan Hocek, Českolipský deník, 14. 10. 1996

 

 

BVÚ: Zabrisky (1999)

 

Zabrisky je román o spisovateli bloudu, vyprávěný spisovatelem vypravěčem pod neúprosnou taktovkou neviditelného spisovatele vševěda, román opírající se o skutečnost, že manipulace s fakty je zřejmě jedinou hybnou silou v postmoderní mediální společnosti a že z tohoto uondaného světa mechanicky vyvěrá realita virtuální, onen anonymní a bezejmenný kyberprostor a další zcela nové a nepoznané fenomény. (…) Zabrisky se může stát kultovním románem generace dnešních rychle stárnoucích dvacetiletých a třicetiletých. Stejně jako všech těch, kdo včera přísahali nebo dnes přísahají na Viana, Tarantina, Eca či Lynche, u nás se sluší být tím, kdo je ochoten přísahat na Vaňka-Úvalského.

Vladimír Novotný, Nové knihy č. 5 /2000

 

+++

 

Vaněk-Úvalský nás tímto světem (nutno říci, že naším) provází lehce, s nadsázkou a humorem. Má smysl pro hru s jazykem. Autor dokáže s úsměvem přejít i morbidní situace, z nichž většina je nad to úplně absurdní.

Anonym, časopis Betty 4/2000

 

+++

 

Bohuslav Vaněk-Úvalský se v románu Zabrisky odvážil na druh textu, který zatím nezpracoval ani Michal Viewegh, totiž na napínavý příběh z drsného prostředí. Bez happy endu. (...) Takže ještě jednou – co je Zabrisky? Lehké čtení pro náročné. Na hranici mezi dvěma krajnostmi literatury úspěšně vybalancovaný román.

David Hájek, Lidové noviny 1.2. 2000

 

+++

 

Nuselský bard a roztomile zlobivé dítko naší současné literatury má za ušima, a tak ví, že za Bukowského pistolnickým cynismem se skrývá chandra chlápků drsné školy a za Hesseho mystikou zase prorocké signály na frekvenci SOS. Jeho „škvár“ je prostě chytřejší, než vypadá, což už se sousedu Vieweghovi tak často nestává.

Petr Matoušek, Tomáš Seidl, Esquire, 2000

 

+++

 

Radost mi udělal román Zabrisky z brněnského nakladatelství Petrov, jehož autorem je Bohuslav Vaněk-Úvalský. Jedná se o knihu ze současnosti a hrdinou je člověk, který na zakázku píše romány ve stylu známých spisovatelů. Dílo má vše – detektivní i milostnou zápletku, pomocí dialogů rychlý spád a hlavně nezvykle výbornou ceštinu.

Irena Přibylová, MF Dnes, 2000

 

+++

 

V ich-formě napsaný román je tvořen čtyřmi částmi. V prvních dvou autor až na pár drobností (…) výjimečným způsobem spojuje čtivost a poměrně akční děj s myšlenkovým podkreslením daleko překračujícím linie pouhé zábavné četby. Kritické vnímání ekonomickými ukazateli rastrované reality a podobně stratifikované společnosti přeformoval a podal jako pobavené pararzitování svého prozaického alter ega na současnosti a jejích směšných výdobytcích, jež nás zahlcují svou planou nadúrodou. Ostatně ekonomicky bujné okolí zas parazituje na něm. (…) Vaněk-Úvalský často naznačuje, jak prázdná je realita (…) a jak důležité mohou být zdánlivé marginality a poukazy důkladně skryté v pozadí.

Michal Schindler, Tvar č. 3/2000

 

+++

 

Když jsem si šel koupit novou knihu Bohuslava Vaňka-Úvalského Zabrisky, byla u Fišera již vyprodaná s výjimkou jednoho kusu, který jsme s prodavačkou lovili ve výkladu. Není divu, tento ironický humorista je budoucí Viewegh! (...) Poslední bourbon byl satirou na současnou společnost se všemi jejími symptomy typu veselého drátu, makrobiotické stravy, nebo pobíhacích telefonů. A Zabrisky? (…) Ironický humor zůstává. Dozvíte se, co se může stát zralému muži, který jde koupit žlutou plastovou kachničku, ale máte pocit, že v Posledním bourbonu byla koncentrace brilantních vtipů na stránce o něco větší.

Jakub Pokorný, Studentské listy, 2000

 

+++

 

Hlavním kladem Zabriskyho je Vaňkovo zdařilé vyvážení slovního a situačního humoru s cynismem, napínavostí a prvky thrilleru, zábavně působí i sama absurdní beatnická póza karikované hlavní postavy (v lecčems jistě využívající i autobiografických momentů). Každý zdánlivě samoúčelný detail pak ve finále dostává svůj význam v pavučině chytře vymyšleného příběhu, jenž přes tragické vyústění ve čtenáři zanechá jistě pocit dobré zábavy, ale i příjemné zjištění, že ani v mladé české literatuře nemusí chybět nadhled a lehké pero, aniž by člověk musel ve studu zakrývat titulní list.

Ondřej Bezr, Rock pop, 2000

 

+++

 

Po svém úspěšném „hubotřasném“ románu Poslední bourbon (1996) se mladý básník a prozaik Bohuslav Vaněk-Úvalský na několik let odmlčel. Nyní na prahu třicítky vydal v brněnském nakladatelství Petrov svou novou knihu Zabrisky, která by se mohla stát manifestem naší nové prozaické tvorby: vypráví totiž o morální krizi společnosti, která se ke kultuře obrací zády a spokojuje se s tuze prostoduchými paskvily.

V Posledním bourbonu se Vaněk-Úvalský zaměřil na vylíčení pražské literární bohémy, na její půvabné romantické iluze a zejména na nezávislý životní styl v nenapodobitelném kumštýřském světě, který obsahuje mj. věrnost nastoupené cestě. V Zabriskym je již vypravěč o poznání skeptičtější a kreslí ovzduší vládnoucí „v unaveném a dezorientovaném konci tisíciletí“, kdy v tomto modelovém příběhu tvorbu nahradila  „tvrdá a fascinující“ Hra a krásné knihy jejich bezduchá (zato výdělečná) imitace. Tato Hra stejně jako celý svět v závěru novověku nabízí především „dravé principy, nezatížené dogmaty“ a není divu, že v románu jako by prochází napříč celým spektrem civilizace. Nicméně záleží na tom, zda také ona není sterilní a marná, zda se jen netváří, že po sobě zanechává zřetelnou stopu, ve skutečnosti ale není ničím jiným než podvodem, šalbou spáchanou na nás všech.

Bohuslav Vaněk-Úvalský se ve své nové próze záměrně inspiroval severoamerickou kinematografií i některými díly „tvrdé“ americké prózy. Takový je i jeho příběh: osamělý romantický jedinec tu vstupuje do nerovné hry jednak s všemocnou Hrou, jednak se svými iluzemi o světě: zčásti se jich už vzdal, zčásti na ně doposud spoléhá. Své vyprávění autor věnoval lehkému čtení, podtext této románové historie ovšem vyznívá spíše jako hluboký v srdci žal. Román Zabrisky nastavuje zrcadlo především dnešním třicetiletým, jeho kvality však mohou podle svého gusta ocenit rovněž ti mladší stejně jako ti starší.

Vladimír Novotný, nespecifikováno

 

 

BVÚ: Zabrisky, ta druhá spermie (2010)

 

Více než 400 stran znamenitých nápadů. Osobitý humor na pozadí smutku. Konečně dílo, které vypráví o porevolučním Česku s uměleckou silou.

Michal Horáček, anketa Lidových novin o knihu roku 2010

 

+++

 

V období narůstajícího znechucení z politiků i společenského vývoje může být kniha Bohuslava Vaňka-Úvalského Zabrisky, ta druhá spermie docela dobrou terapií. (...) Próza Zabrisky, ta druhá spermie by se svou literární suverénností mohla stát pro spisovatele zlomem. Dokazuje, že BVÚ není jen kultovním autorem intelektuálních kruhů, ale že má energii a schopnost oslovit i širší masu čtenářů. Nářky některých filmových tvůrců, že scházejí silné náměty, působí v konfrontaci s jeho novou prózou poněkud trapně.

Antonín Kocábek, Týden 43/2010, strana 68

 

+++

 

Pop kultura se tu prolíná s kulturou vysokou, jeden slovní gag střídá druhý, děj ubíhá rychlostí filmových střihů a přitom se nám dostává nezvykle hluboké analýzy manipulací západní civilizace. Kreativita neopouští tvůrce ani na autorském webu www.zabrisky.cz, kde se nachází řada doprovodných materiálů ke knize a kde lze knihu vydanou Krásným nakladatelstvím prozatím výhradně sehnat. I tato strategie je součástí autorova zápasu se systémem.

Jan Nejedlý, Český rozhlas, listopad 2010

 

+++

 

Uvidíme, zda tento román konečně vyvolá pozornost, kterou by si tvůrce, jenž se sám ironicky nazývá „zadním českým spisovatelem“, zasloužil.

Úspěšné prózy současných tuzemských autorů se odehrávaly v Mongolsku či na Sibiři, vyprávěly o odsunu Němců, o dospívání za socialismu nebo o Vietnamcích. Zabrisky je román o nás v přítomném čase. Velký román o nás všech.

Jan Nejedlý, Hospodářské noviny, 1. 11. 2010

 

+++

 

(...) hra se odehrává ve virtuální anonymitě, kde každý může získat libovolnou identitu. Uniknout všednímu světu, dosáhnout dokonalosti. Místo svobody však přichází otroctví. A podobně jako u Orwella, cesta zpátky nevede. Dílo Vaňka-Úvalského stojí mimo literární žánry. Mnohého čtenáře nejprve zmate, ale postupem času si ho získá. Jde o text-mozaiku, která se postupně doplňuje z fragmentů příběhu, příloh, sloganů, přehledů reálií a slovníčkových pojmů. Mísí se v něm ironie s absurditou dotaženou do extrému. (...) Každému, kdo je ochotný číst, ukáže svou vstřícnou tvář.

Tereza Radváková, Právo, listopad 2010

 

+++

 

„Nemůžeš prodat stejnej nápad dvěma klientům.“
„Úvalský to rozdejchá.“
„To asi jo. Akorát já jako čtenář prostě nemůžu uvěřit tomu, že do Živýho dechu v Modřanech přijde pro povaleče Zabriskyho gorila Kolja a předvede ho před šéfa všech Zón, kterej má pro něj nabídku, co se nedá odmítnout…“
Pudl se zarazil a stáhl ocas mezi nohy. Díval se kamsi nad mou hlavu. Vtom mi na rameno dopadla tlapa připomínající lžíci bagru.
„Koljo!“ vyjekl jsem. „Jdeš jako na zavolanou…“
„Šéf s tebou chce mluvit.“

Štěpán Kučera, Salon Práva, 19. 1. 2011

 

 

BVÚ: Brambora byla pomeranč mého dětství (2002)

                                       

Na relativně malém prostoru dokázal B. V.-Ú. zironizovat, demaskovat a zprznit tolik zažitých pseudomýtů o českém, evropském i americkém národním prostoru, až hanba. (…) Upozorňuji ovšem, že B. V.-Ú. není žádný povrchní bavič. (…) Vyhlašuju Bramboru knihou prvního kvartálu letošního roku.

Michal Schindler, Tvar č. 13/2002

 

+++

 

Téměř geniální je i slovník, připojený ke knize a vysvětlující některé socialistické reálie.

Lenka Housková, Tvar č. č. 13/2002

 

+++

 

(BVÚ …) je trochu Kilgore Trout, trochu nuselský Belmondo – sympatický outsider, tvůrce humoru, jehož přechází smích, spisovatel, jehož vypravěčský talent si nezaslouží být objeven až v příštím tisíciletí.

Atilla Bouček, Nové knihy 45/99

 

+++

 

Bohuslav Vaněk-Úvalský je poměrně zvláštní jev na soudobé české literární scéně. Prostě divnej týpek, chtělo by se říct. Dosud majitel Krásného nakladatelství, kde vyšly i první čtyři jeho knihy, a kdysi i jediný jeho zaměstnanec. Příležitostný pisálek do novin, občas redaktor nějakého plátku, občas nasranej chlap. Ale co víc? Pro mě osobně jeden z nejlepších současných spisovatelů. (...) Piolin, hlavní hrdina poměrně útlé novelky, sice vyrůstá v době komunistické diktatury, voňavých gum, žvýkaček Pedro a prezidenta Husáka, ale tyhle věci ho netíží ani trošku. Je to kluk, který se narodil s dvěma hlavami. A příběh je vyprávěn hlavou dvě, tou, o níž si všichni myslí, že je nefunkční. Leč opak je pravdou, ona nejenže vnímá, myslí, miluje a nenávidí, ale dokonce se postupem času zmocňuje všech Piolinových končetin. (...) No, nakonec se neubráním drobné jedovatosti: Zabrisky ani Poslední bourbon to není. Ovšem nápad s vysvětlivkami na okraji je geniální, a dal by se velmi dobře použít do Encyklopedie planety Země pro mimozemsko civilizace.

Šárka Charousková, svetnamodro.cz, 18. 4. 2002

 

+++

 

Se značnou mírou nadsázky Vaněk-Úvalský staví a suverénně pointuje nemálo komických situací, do kterých se jeho dětští i dospělí hrdinové dostávají. Není to ale pokaždé jen čistý humor. Klukovské dohadování, jestli atomovější atomovku mají Rusové nebo Američani, kupříkladu ještě vzbudí čtenářův úsměv, když pak ale kvůli představě nukleární smrti hlavní hrdina večer nemůže usnout, smích je ten tam.

Petr Pýcha, Právo, 1. 10. 2002

 

+++

 

Brambora byla pomeranč mého dětství (...) je přímo vzorkovnicí fetišů, bludů a bolestí dětství prožitého v 70. a 80. letech v Čechách. (...) Bohuslave, máš pravdu, nešlo o žádný gulag. Spíš o guláš se šesti. Á propos, několik intelektuálů nedávno prohlásilo, že symbolické ztělesnění časů, o kterých píšeš, vidí v činu Olgy Hepnarové, nihilistky, co začátkem 70. let najela náklaďákem do refýže plné lidí s cílem zabít jich nazdařbůh co nejvíc. (...) Slyšels je? Jak jsme prý ohavně infantilní. Že prý si tragický rozměr té doby nechceme připustit. Třicetileté děti, co se bojí vyhodit své hračky do popelnice. Ale my je přece dnes a denně vyhazujeme, jenže ony se nám stále vracejí do ruky. Třeba v podobě Brambory. Tu Tvoji jsem slupnul jako malinu.

(autor bohužel nedohledán – nechť se přihlásí; pozn. BVÚ), Salon Práva, 21. 9. 2002

 

+++

 

Proč je Piolin vybaven dvěma lebkami a obtížně ty jeho dvě mysli koordinují jedno tělo? Protože se to tak autorovi zalíbilo, založil na tom pár dobrých frků a jedna z těch hlav má roli vypravěče; ale to jen chvílemi, aby se její existence nějak zdůvodnila. Proč je Piolin nakonec prezidentem Svobodně spojených evropských národů? Protože si tak autor usmyslel.  (...) Ano, zvládne docela pěkně evokovat dobu „vikslajvantového štěstí a raket“, ale vždy jen na chvíli; pak jej zase zachvátí fabulační třesavka, kdy musí příběh jakoby ozvláštňovat, vymýšlet různé koniny. (...) Bohuslav Vaněk-Úvalský tvrdí, že „paka spořilovácký“, s nimiž Piolin a jeho záběhličtí druzi bojovali, byli degeneráti z paneláků. Něco o tom vím, byl jsem v 70. letech jedním z těch Spořilováků, co se se Záběhličáky utkávali. Možná jsme byli paka, ale ne degeneráti z paneláků! Neboť Spořilov, jeho jádro postavené v 60. letech, je sídlištěm z cihlových domů. Hezky pan spisovatel popsal záběhlický rybník Hamrák a jeho okolí, ale s paneláky se sekl a budiž za to námi patrioty vypeskován.

Josef Chuchma, MF Dnes, 11. 5. 2002

 

 

BVÚ: Ženy Havel hygiena (2003)

 

Pro jeho vypravěčské gesto se stal příznačný humor, ironie (včetně autoironických podtónů), není mu cizí ani satira, ale typická je pro něj především hravost. (…) Pro svůj zneklidňující a performerský naturel by Vaněk-Úvalský nepochybně v tomto klubu rušil a provokoval. Ostatně jako v současném českém literárním dění. Dodejme, že tak ovšem činí s vtipem, jazykovým citem a nemalou dávkou nápaditosti.

Lubomír Machala, Lidové noviny, 6. 5. 2003

 

+++

 

Z grafického hlediska se může zdát, že se Vaněk-Úvalský přeorientoval na poezii, ale ve své podstatě jsou jeho texty výstižnou prozaickou zkratkou. Kreativním doplňkem subtilní knihy je řada vymyšlených inzerátů vložených při okrajích textu, čímž se autor vypořádává s polistopadovým fenoménem reklamy. (...) Jejich základem je travestie dnešních reklamních sloganů (např. Umělecké svlékací kurzy, Posilující homeboardy, Speciální plivaná tužidla Chrcel atd.), která je vlastní Úvalského sarkastickému pohledu na svět.

Lenka Kosová, Zlínské noviny, 23. 10. 2003

 

+++

 

Autor nenechává úspěch svého dílka náhodě a pro větší přitažlivost doprovází básně několika desítkami kvazireklam v prvorepublikovém hávu, v nichž zdařile paroduje současnou zešílevší anonci. (...) A čtenář kouše, žvýká, hltá. Na jazyku se mu jedna po druhé rozplývají ženy, každá chutná jinak. (...)  Při konečném trávení by se ledaskomu mohlo zdát, že se jedná o párek v rohlíku z rychlého občerstvení, jenž je sice šťavnatý, levný, chutný, rychle stravitelný, ale málo výživný. Jako ostatně mnoho českých novinek, jež se nabízejí na knihkupeckých pultech. Toto přirovnání by sedělo, kdyby obrazy žen, které nám autor servíruje, společně s oněmi pseudobillboardíky tak dobře nevystihovaly naši současnost, v níž všeobecný diskurs určují bláboly politiků, celebrit a návesních bavičů. (...) Vzal jsem tedy tu knihu z Vaňkovy ruky a snědl ji – v mých ústech byla sladká jako med, ale když jsem ji pozřel, zhořkla mi v žaludku.

Jiří Holub, Reflex, 5. 6. 2003

 

+++

 

Ženy Havel Hygiena jsou knihouhamburgrem: literárním fast foodem tak trochu vieweghovského typu, u něhož je nejzajímavější podnos, na kterém jídlo servírují. V případě Bohuslava Vaňka-Úvalského to jsou vtipné parafráze prvorepublikových reklam, které jeho knihu oživují a do značné míry přispívají k tomu, že čtenář neodloží tento svazek někde v půli.

Radim Kopáč, Právo, 31. 3. 2003

 

+++

 

(...) jako nadsamec se Vaněk-Úvalský nejeví, nebo se s tím alespoň nechlubí či nesvěřuje. (...) naopak: vypravěč je ženským živlem spíše vláčen, puzen, pronásledován, povznášen. Jeho vítězství jsou drobná a dočasná. (...) Bohuslav Vaněk-Úvalský dbá na konečnou podobu knihy, její nedílnou součástí jsou jím stvořené ilustrace – mystifikační, vcelku vtipné inzeráty. To není prostý samoúčel, jak by se mohlo jevit. Reklamní notu v sobě totiž obsahuje i soubor dvaasedmdesáti veršovaných zkratek, ba právě tato nota určuje jejich limity. (...) V tomto rychlíkovém průjezdu po vlastním osudu sem tam proskočí poezie („vidím v jejích/hnědých očích/pohaslost/ a zpustlost/ /bože jaké jsou to/dva vjezdy“) nebo jízda na okamžik zvolní, protože výpověď se dotkla bolesti, paradoxu, smutku. A pak zase jedeme dál, podél bílých skal. Na konci knihy si pamatujeme právě jen ty „rušivé“ momenty. Zbytek je fast food.

Josef Chuchma, MF Dnes, 29.3.2003

 

 

BVÚ: Sexpop (2011)

 

 (Jde o ...) album milenek, manželek, dcer, maminek, učitelek, servírek či lampasaček, jejichž osudy opisují křivku nálad české společnosti od víry ve změnu k totální deziluzi. Je to taková Prima sezóna posunutá z okupace do privatizace či notně zhrublé Blues pro bláznivou holku, zahrané Rolling Stones při prvním pražském koncertu, během něhož vypravěč přišel o panictví.

Obvyklé ostré tempo, timing vtipů či svištivé dialogy tentokrát doplňují i přesahy k poezii. A také vyzrálost. „Tyhle holky v červeným paletu, tyhle holky v červených střevíčkách, čekají na svůj čas. A teprve pak něco řeknou a začnou mít navrch.“ Takhle nepíše žádný zelenáč, ale životem otřískaný chlapík, který jde vlastní cestou.

Jan Nejedlý, Salón Práva, říjen 2011

 

+++

 

Vaněk, řemeslně minimálně stejně zručný jako třeba Michal Viewegh, může ze své situace vytěžit něco navíc. A sice zkušenost neúspěchu. Což je vždy cenná devíza. Alespoň v literatuře. Tam, kde Viewegh píše „nemám ceny, ale mám volvo“, se Vaněk může jen ušklíbnout a říct „už jste někdy hlady sežrali vlastní džíny?“

Jan Nejedlý, Český rozhlas, listopad 2011

 

 

BVÚ: Žena se nedá loupat jako banán (2005)

 

Frajer z pražských Nuslí Valentino Zebra, soukromý detektiv s propadlou licencí a drsnými praktikami, se dostane k džobu, který souvisí se showbyznysem. Je vtažen do případu amerických sedmnáctiletých spisovatelek sester Steinových, které produkují jeden bestseller za druhým, ale – jak Zebra zjistí – s jejich autorstvím to nebude tak žhavé. Vychladlá už je rovněž rozstřílená hlava jistého Franka. V obojím zdá se mít prsty Američanka Zazi, která zničehonic přistane v Zebrově kraksně a žádá o jeho služby. V Nuslích a přilehlém okolí se začnou dít věci!

Vaněk-Úvalský si s nějakou „pravděpodobností“ hlavu neláme. Jde o čistou fabulaci, o vypravěčské rozkošnictví, jež má smysl samo v sobě. Pravidla žánru jsou tu naplněna a současně je autor paroduje, aniž vstoupil do role komentátora. Text letos vyšel v německém nakladatelství Ullstein coby součást antologie Europa mordet – Ein internationales Krimiprojekt mit sechzehn spannenden Storys. Kniha chce podat obraz současné evropské literární scény „na nejvyšší úrovni“. Cítíme v té anotaci nepatrnou ironii – jistě laskavější, než se nachází třeba v tomhle odstavci nuselského spisku: „Stáli jsme se Zazi před Palácem kultury. Před chvílí kolem nás prošly Sisters Stein s ochrankou. Pak exprezident Havel s ideálama.“

Josef Chuchma, MF Dnes, 24. 8. 2005

 

 

 

BVÚ: Bílá nemoc 2013 (elektronické vydání, 2012)

 

Na rozdíl od Karla Čapka, tvořícího svou hru ve zcela odlišném historickém kontextu, přistupuje Vaněk-Úvalský k příběhu doktora Galéna s nezbytným odstupem, ba i humorem, a své postavy se nepokouší vměstnat do černobílého schématu. (...) Bílá nemoc 2013 upoutá pozornost rovněž svou formální stránkou, pro niž je příznačná notná míra experimentátorství — využívání novinových prvků grafických i textových (zvláště pak titulků), úvodní nápodoba formátu internetové diskuse a jiné. Za zmínku stojí též vysoká míra aluzí, a to jak literárních, tak společensko-politických, jimiž se kniha přibližuje k žánru takzvaného klíčového románu a umožňuje autorovi četné satirické výpady (v hlavním dějišti příběhu, zemi zvané Haparanda, se nápadně zrcadlí naše zdejší reálie i poměry). (...) Vaněk-Úvalský úspěšně využil Čapkova námětu k sepsání svébytného a zcela moderního románu, k jehož hlavním přednostem patří leckdy až absurdní humor, napínavý děj, barvitost postav i reálií a v neposlední řadě vypravěčské schopnosti, prokázané autorem zejména v dialozích a popisu rozmanitých prostředí a odrážející se v celkové čtivosti jeho prózy. Naopak trochu ke škodě je vědecko-fantastický nátěr celé zápletky, příliš velké množství zapracovaných témat nebo místy až neúnosná míra kritiky současné společnosti, zejména pak politiky a médií.

Peter Nagy, Host, 11. 3. 2013

 

+++

 

Bílé nemoci se zájem umělců vyhýbal, ale prolomil ho prozaik Bohuslav Vaněk-Úvalský, který základní schéma hry přenesl do současnosti a vytvořil barvitou satiru.

„Novinový román“, jehož vyprávění je prokládáno parodicky pojatými titulními stranami novin, začíná příznačně fiktivními úryvky z různých internetových diskusí (včetně hesla „Hlasuj – toto je kvalitní názor!“), v nichž se diskutující vesměs věnují vzájemnému urážení, nadávají si do bolševiků či „pravicujících prasat“. V Bílé nemoci 2013 za těmito diskusemi nestojí ani frustrovaní občané, ani spamovací roboti, ale prostě a jednoduše placení redaktoři elektronických médií, jimž se tak (prý) zvyšuje čtenost. Bílá nemoc 2013 se čte jedním dechem, kombinuje napínavé vyprávění s řadou narážek a vtípků, z nichž některé jsou možná zbytečně primitivní (narážky na Václava Klause), ale mnohé neodolatelně vtipné.

Vojtěch Varyš, Týden, 19. 11. 2012

 

+++

 

Za zmínku stojí nedávný, bohužel nedoceněný kus Bohuslava Vaňka-Úvalského Bílá nemoc 2013, který je spíše remakem než pokračováním: Čapkovo schéma se dostává do současných kulis a zasazení známého příběhu na pozadí farmaceutických koncernů nepostrádá přesvědčivost.

Vojtěch Varyš, MF Dnes, 3. 11. 2017

           

 

Obrazové leporelo Pražský milion (2015-2016)

 

Pod pojmem ,kniha o Praze‘ se obvykle skrývají soubory artových fotografií nebo nudné průvodce po památkách. Málokdy se podaří tak skvěle zachytit život, jako se to povedlo v leporelu Pražský Milion. (...) Dívky v Úvalského knize neposílají esemesky, ale esoesky. Město se v jeho podání samo „programuje lidmi“. Stejně jako se mu nečekaně skvěle povedlo zachytit tepající život, ukazuje současně sny a touhy těch, kteří ho prožívají. I tak „profláknuté“ místo, jakým je Lennonova zeď na Kampě, se pak dá najednou vidět úplně odlišným pohledem. Protože emoce, které byly vetknuty do názvu prvního dílu, vždy budou vítězit nad technologiemi.

Antonín Kocábek, Týden, 2. 3. 2015

 

+++

 

Čistě mezi námi — leporelo se sice tváří jako pěkná ptákovina, ale rozhodně stojí za prohlédnutí.

Michal Šanda, (e)časopis Dobrá adresa 6/2015

 

+++

 

Zdaleka ovšem nezůstává jen u působivých i docela obyčejných záběrů z pulzující metropole. Díky vtipným komentářům i poeticky vystavěnému příběhu, který se mezi obrazy vine a propojuje je, si rodilý obyvatel Prahy snadno může uvědomit, kolik toho při obvyklých procházkách přehlíží. A na ty, kteří se sem dostanou jen občas, zase kniha dokáže přenést tolik vjemů, postřehů i tipů, jaké jim zaručeně nebude schopen poskytnout žádný obvyklý průvodce. (...) A nejde jen o poetickou virtuální procházku, ale také o dokument současnosti, který bude za pár let cenný i zakonzervováním něčeho, co se s proměnami života nutně vytrácí.

Antonín Kocábek, (e)Týden, 2. 3. 2015

 

+++

 

Fotomobilní novinka Vaňka-Úvalského je důkazem, že nápady vzbuzující emoce budou vždy cennější  než použitá technika.

Jan Nejedlý, Český rozhlas — Vltava, duben 2015

 

+++

 

Praha erotická a Obrázky z erotického života Pražanů jsou jediné dvě pragensie, které jsem četl. Skvělý obrazový materiál té první jmenované mi připomněl fotografickou e-knihu o Praze současné, Pražský milion Bohuslava Vaňka-Úvalského (ke stažení na Ulož.to), u které se rovněž nemohu ubránit jisté voyerské rozkoši. Že by ta Praha byla tak sexy?

Patrik Linhart, Tvar, 19. 4. 2018

 

+++

 

Ačkoli nejsem milovník Prahy, nadchlo mě obrazové leporelo Pražský milion Bohuslava Vaňka-Úvalského. S rafinovanou naivitou, kterou si může dovolit jen „obchazeč s mobilem“, vypráví úžasně živý příběh: v těch obrazech se tají jakési sladké zasnění (štreitovské, řekl bych).

Patrik Linhart, Týden, 9. 3. 2015

 

 

Poznámka BVÚ: Samozřejmě, že existují minimálně dva psáči, kteří mne skutečně nenávidí a kdykoli něco vydám, postaví se jim břitká pera. Jsou to basnířka Svatava Antošová a kritik Jiří Peňás. Jsem za ně rád. A děkuju jim. Činí můj způsob psaní opodstatněným.