Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

ZBOŽÍ V AKCI

naše cena 295 Kč (12,10 €)
skladem

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč (11,28 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem
naše cena 315 Kč (12,92 €)
skladem

O Úvalským

1997 Je mi dvacet sedm. Na fotce Bohdana Holomíčka držím v ruce druhé vydání Posledního bourbonu. Knížky, která mi dala a vzala všechno. Tohle vydání pro změnu zničila zkrachovalá distribuce: zmizely v ní tři čtvrtiny nákladu. Na obrázku už vím, že jsem se svým bestsellerem definitivně v hajzlu.

 

„Nebezpečný není ten, kdo něco říká. Nebezpečný je ten, kdo zakazuje něco říkat.“ (BVÚ)


Bohuslav Vaněk (1970) — český knižní producent, editor, scénárista, ilustrátor, fotograf a spisovatel lokálně v likvidaci. Pod jménem Vaněk-Úvalský vydal přes třicet beletristických a fotografických knih. Ty se z různých důvodů nikdy nepodařilo uvést stabilně na knižní pulty. Má děti, žije v Praze-Nuslích.


Z díla:
Nářez brouků na palouku (KN, 1994), Hubotřasný román Poslední Bourbon (KN, 1995), Zabrisky (Petrov, 1999), Brambora byla pomeranč mého dětství (Petrov, 2000), Obrazové leporelo Pražský milion (KN, 2014–17), Sexpop (KN, 2018), Pigy On: Princ Gayaya / Nové národní 5G pohádky (KN, 2019), Žena na Měsíci (KN, 2020)

 


„Všechno o češtině mě naučil Jiří Suchý, myšlení ve slovech mi ukázali Voskovec s Werichem, odvahu mi dodal Karel Kryl, řemeslně mě postavili do latě Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal a Charles Bukowski. Speciální dík Julesu Verneovi za 20 000 mil k moci, Buňuelovi za imaginaci a Bogardovi, Belmondovi, McQueenovi, Newmanovi za ty omlácené chlápky, kteří vždy nakonec udělají správné rozhodnutí.“
 (BVÚ)




1971 Je mi rok a kus. Právě jsem objevil kouzlo tužky a píšu svou prvotinu. Pro historii je bohužel (naštěstí) nenávratně ztracena.


1978 Je mi osm. Právě slavím narozeniny. Bída je za totality obrovská: dostal jsem jenom formuli, koloběžku a fotografii dortu. O rok později napíšu na protest povídku Granát a zrádce a přihlásím ji do soutěže Děti, mír a umění. Před zraky třídy ji musím roztrhat a hodit do koše. Tím ze mě češtinářka udělala disidenta.


1985 Je mi patnáct a mám pletky s děvčaty. Tato se mne, tuším, snaží podříznout. Uprostřed sklání hlavu první dívka, s níž jsem kdy chodil. Ovšem styděl jsem se a tak jsem jí to pro jistotu neřekl. Celou dobu naší lásky jsem se klepal, že se to proflákne.


1991 S básníky Kubínem (vlevo) a Szpukem (vpravo) recitujeme poesii lesní zvěři. Ta o nás nejeví zájem, stejně jako nakladatelé. O dva roky později to již nesnesu a založím svoje vlastní Krásné nakladatelství.


1994 Pokuřuju u hrobu Baudellaira v Paříži. Právě vydávám svou slovní zbrojnici Nářez brouků na palouku. Stane se z nich hit. Pět set kusů se prodá bez nejmenší reklamy za tři dny(!). Zároveň se objeví poprvé výsměšná náhoda – a nevydělám nic.


1995 S milovanou Sawako. Vychází můj Poslední bourbon. Okamžitě se z něj stane pojem. Otevírá mi dveře všude. Knihkupci mi začínají vykat. Kritici mne označují za nového Viewegha. Protože ho chtějí naštvat, píšou slovo „chytřejšího“. Jenže – náklad zničila tiskárna, cambus způsobilo pouhých 350 zachráněných knih.


1999 V období kultovního Zabriskyho. Stal jsem se kmenovým autorem jednoho z tehdy nejlepších českých nakladatelství – Petrova. Moje problémy to nevyřešilo. Zabrisky byl kultovní, nikoli však pultovní. V Praze se vyjma dvou knihkupectví vůbec neprodával.


2000 Je mi třicet. S dvorním knihkupcem Jiříkem Sůrou slavím svoje třicátiny. Zkusil jsem uvést Poslední bourbon znovu do hry: v novém nakladatelství, v novém outfitu. Výsměšná náhoda si mohla vzít náhradní volno: Tentokrát jsem to podělal já. Text jsem korektně uhladil a vzal jsem mu lehkost.


2001 Zkusil jsem prokletí zlomit silou – napsal jsem svůj čtenářsky nejvděčnější a nejzábavnější text. Brambora byla pomeranč mého dětství by kohokoli jiného katapultovala do zlatého fondu Tatice české. Mě odeslala do zapomnění.


2002 Je mi 32. Rozhodl jsem se to zabalit. Tady píšu svůj Breviář směšných lásek na rozloučenou. Vyšel v roce 2003 jako Ženy, Havel, hygiena. Krátce na to mě z Petrova vyhodili hromadným emailem.


2012 Je mi 42 - aneb Ještě jednou si vrznout. Zkouším to elektronicky. Píšu Bílou nemoc 2013. Z ní se později stane Bílá nemoc dnes. Tím, že jsem byl odpreparován z mainstreamu (nasíral jsem hodně lidí např. tím, že si píšu po svým), se mi uvolnily ruce. Knihu jsem mohl napsat po svým a ještě k tomu natvrdo a bez servítků. Taktika zabrala. Nevšímal si mě už vůbec nikdo. Pronikl jsem pouze do Reflexu - díky zuřivé hádce s basnířkou Svatkou Antošovou - na pozici Výkonný exot.


2016 Coby obtloustlý démon na čtení v Teplicích. Inscenoval jsem premiérově kapitolu moje První porno z Brambory a lidi chrčeli smíchy. Tohle je to, proč to ještě dělám: Smích nás činí většími, nezlomnějšími a tak nějak lidštějšími. (Amatérský záznam vystoupení je zde.)



2020 Vychází Žena na Měsíci. A já se vrátil!


Bohuslav Vaněk o Úvalském


Narodil se v roce 1995 jako vylomenina z legendy Posledního bourbonu. A už mi zůstal. (Všem známým jsem v textu prznil jména a reálně hrozilo, že ho někdo zprzní mně. Tak jsem si ho pro jistotu zprznil sám...)

Napsali jsme spolu hromadu knížek. On je světák, já spíše účetní z čistírny. Přeplul Atlantik na komodě z IKEA, dělal náčelníka Apačů, lovil perly v Sargasovém moři, radil Achnatónovi s investicema, prožil románek s nejednou dívkou z magazínů. Já zatím chodil do práce a platil to. Úvalský nevydělá, ale potěší. On může. Smí říkat, co já si jen myslím. A víc! On to dělá. Koukáte na něj a říkáte si: „Tohle ten hoch už vážně přehnal! Jak se z toho teď vyseká?“ A on zatím odchází středem a vy (já) vytáhnete peněženku a jdete to urovnat. Děláte to ovšem rádi. On za to stojí. Činí náš život velkolepější, fantastičtější a naprosto jedinečný. Díky němu je vypůjčený čas, v němž žijeme, na chvíli opravdu náš.

Kdo byl Jožka Vaněk-Úvalský?


Na téhle slavné fotce Haškovy stolní společnosti kdesi v Košířích měl být Jožka Vaněk-Úvalský. Není. Zkazil mi entreé. Byl to můj pradědeček. Námořník, uměl pět jazyků (včetně Perštiny) a před První světovou válkou (a i po ní) si přilepšoval jako ochotník. Příležitostně se motal i v umělecké suitě kolem Jaroslava Haška. Nosil umělecké jméno Úvalský, neboť pocházel z Úval u Prahy (ještě, že nepocházel z Vejprt!). Pokud rodinné zvěsti nekecají, na Haška se po válce (na rozdíl od jiných) nevykašlal a vyrazil mu dokonce neohroženě do Lipnice na pohřeb. Bohužel čekal na vlak naproti Denisovu nádraží v hospodě, takže se vrátil druhý den na Žižkov bez lístku na vlak a s kocovinou.