Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč
skladem
naše cena 220 Kč
skladem

O Úvalským

1997 Je mi dvacet sedm. Na fotce Bohdana Holomíčka držím v ruce druhé vydání Posledního bourbonu. Knížky, která mi dala a vzala všechno. Tohle vydání pro změnu zničila zkrachovalá distribuce: zmizely v ní tři čtvrtiny nákladu. Na obrázku už vím, že jsem se svým bestsellerem definitivně v hajzlu.

 

„Nebezpečný není ten, kdo něco říká. Nebezpečný je ten, kdo zakazuje něco říkat.“ (BVÚ)

 

Bohuslav Vaněk (1970) — český knižní producent, editor, scénárista, ilustrátor, fotograf a spisovatel v likvidaci. Pod jménem Vaněk-Úvalský vydal přes třicet beletristických a fotografických knih. Ty se z různých důvodů nikdy nepodařilo uvést stabilně na knižní pulty. Má děti, žije v Praze-Nuslích.

 

Z díla: Nářez brouků na palouku (KN, 1994), Hubotřasný román Poslední Bourbon (KN, 1995), Zabrisky (Petrov, 1999), Brambora byla pomeranč mého dětství (Petrov, 2000), Sexpop (KN, 2010), Obrazové leporelo Pražský milion (KN, 2014–17)

 

 

BVÚ je společensko-kritický autor. Vyniká brilantní prací s jazykem, svižným stylem vyprávění, chytrým humorem a odvahou, s níž otevírá společensky velmi štiplavá témata.

„Všechno o češtině mě naučil Jiří Suchý, myšlení ve slovech mi ukázali Voskovec s Werichem + Karel Kryl, řemeslně mě postavili do latě Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal a Charles Bukowski. Speciální dík Julesu Verneovi za 20 000 mil k moci, Buňuelovi za imaginaci a Bogardovi, Belmondovi, McQueenovi, Newmanovi za ty omlácené chlápky, kteří vždy nakonec udělají správné rozhodnutí.“ (BVÚ)


Bohuslav Vaněk o Úvalském

Narodil se v roce 1995 jako vylomenina z legendy Posledního bourbonu. A už mi zůstal. Napsali jsme spolu hromadu knížek. On je světák, já spíše účetní z čistírny. Přeplul Atlantik na komodě z IKEA, dělal náčelníka Apačů, lovil perly v Sargasovém moři, radil Achnatónovi s investicema, prožil románek s nejednou dívkou z magazínů. Já zatím chodil do práce a platil to. Úvalský nevydělá, ale potěší. On může. Smí říkat, co já si jen myslím. A víc! On to dělá. Koukáte na něj a říkáte si: „Tohle ten hoch už vážně přehnal! Jak se z toho teď vyseká?“ A on zatím odchází středem a vy (já) vytáhnete peněženku a jdete to urovnat. Děláte to ovšem rádi. On za to stojí. Činí náš život velkolepější, fantastičtější a naprosto jedinečný. Díky němu je vypůjčený čas, v němž žijeme, na chvíli opravdu náš.

Jo a Úvalský se jmenuje po mým pradědečkovi, který byl námořník, uměl pět jazyků (včetně Perštiny) a před První světovou působil v umělecké suitě kolem Jaroslava Haška coby hudebník a opilec. Nosil umělecké jméno Jožka Vaněk-Úvalský a pokud rodinné zvěsti nekecají, na Haška se po válce (na rozdíl od jiných) nevykašlal a byl jedním z těch sedmi neohrožených, co mu byli v Lipnici na pohřbu.