Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč (11,28 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem

Úvod » » Agenda Dux » Památný den v Duxu

/ Památný den v Duxu

(ukázka z knihy)


Let do Egypta

Kromě toho, že si na kost spálila prdelku a takměř se udusila při potápění, si odnesla jediný výrazný zážitek — brutus se zpila koktejlem tak, že dostala nemoc pouštních blech. Prý si tam dala moc vodky. Navrhl jsem, aby si tam vodky, až příště bude třeba na Mallorce, dávala míň. Potřásla černým mikádem. „Vidíš to mě nenapadlo.“ „A jakej byl let?“ zeptal jsem se. „Led sem si tam nedala,“ odpověděla.

Řízný stalker

Pokud chcete usvědčit svého Stalkera ze stalkingu, neměli byste podle policie vypínat telefon, ale hezky si evidovat všechna volání. Družku jednoho přítele během hodiny prozvonil bývalý choť cca 20krát. Takto se prý tumloval už dva týdny. Na to konto jsme chlapíkovi začali zvedat telefon a provádět tzv. brainwashing pomocí střídavého cukrování a spílání.
Poslední hodinu jsme nebožákovi sami začali volat a posílat mu z brány sms zdarma nonchalantní zprávy — tzv. restalking. Poslední sms od zavrženého manžela byla adresována novému příteli. V mistrném antiklimaxu ho postupně nazval: Debile, hovado, okurko ošklivá! Pak se — možná navždy — odmlčel.

Šmudla
(Krátký příběh německých turistů tábořících u odkaliště)

Noc: „Marie, kde jsou ty Matrace?“ — „V Autě jsou.“ — „Nejsou.“ — „Hledáš v autě Uhlových. Naše auto je tam!“ — „Děti, necáchejte se v té vodě. Ta česká mýdla stojí za nic, ne.“ — „Děti necáchejte se v té vodě. Ta česká Mýdla jsou dobrá, ne.“ — „Za pár márů.“ — „Inge, já jsem to už řekla.“ — „Ten Měsíc svítí krásně, vidíš ty Jindro?“ — „Ty Češi maj ale pěkný skály.“ — „Šmudlové jsou to.“ — „Tamto skalisko vypadá jak v Arizoně.“ — „Za pár márů.“ — „Voda je super, Inge, Marie, pojďte koupat. Ale nahý!“ — „Asi tu je ňáký bahno, vypadám jako šmudla.“ — „Hovno.“ — „Tak pojď už, šmudlo.“

Teplý den v Zábrušanech

Na malém parkovišti místního fotbalového klubu zastavila dvě auta. Ani pero Bozovo by nedokázalo popsat tu pestrou plejádu, která se zde sešla. Z aut vyskákala blondýna na šteklích v latexové bílé minisukni, uhrančivá černovláska ve sportovním a jejich manželé. Pak z nitra vozů vylákali i děti.
„Čusárna,“ pozdravili se muži.
„Nechte si ty kraviny!“ okřikla je blondýna.
Obě ženy si vzájemně ohodnotily dcery.
„No jo, Magdi, každá holka se snaží vypadat jinak. Škoda, že čtou stejný časopisy.“
„Neuděláš nic,“ pokýval hlavou jeden ze synů.
„Co ty vo tom budeš kecat, ty spratku,“ rozčílila se černovláska, ale jak sebou škubla, natrhla si úbor o zadní dveře a ve snaze celou situaci zachránit, upadla a rozsekla si hlavu.
Manžel odběhl do hospody pro studený ručník, ale přinesl jen namočené zelené papírové utěrky. Po chvíli se černovláska zvedla a sedla do auta. Rodina odjela.
Magdin manžel zuřivě listoval v tabletu, ale Magda ho okřikla.
„Už jsou pryč. Asi si myslej, že jim ve špitále pomůžou rychlejc, než ty s touhle kravinou.“
„Dyť sama do toho čumíš furt, že sem ti ho musel koupit taky!“ rozčílil se.
„Jo ale já tam hledám důležitý věci, a ne takový kraviny! A jedem!“
„Tak to bylo teplý,“ okomentoval výjev jeden z pivařů na terase.

Cizí táta

„Víš, holka,“ řekl jsem svojí holce, „chtěl bych se opít s tvým tátou. Dojednej termín a místo. Víš, holka, nikdy sem neměl vlastního tátu.“ Setkání proběhlo v naprostém pořádku. Ubrusy plný popela a tak podobně. Když jsem odcházel, řekl mi: „Promiň, kámo, dlužim ti kilo a lístek na vlak.“ Když jsem přišel domů, musel jsem se pochválit, jakej jsem číman a jak si s jejím tátou perfektně rozumím, i když jsem, jak říkají, rozporuplná osobnost. „Dej mi holka potáhnout,“ povídám doma, „bylo to, jo!“ A udělal jsem to „jo“ pravačkou. Bylo mi to hovno platný, prej sem vožrala a navíc lhář.

Robot

Kolegyni se místo Charlotty narodila Dominika. Kolegovi se rozbil robot značky Moulinex. Doma se pořádně pohádali. „Robota spravíš!“ křičela kolegyně. „To zrovna, až dostanu svojí Charlottu!“ křičel kolega. Potom šel do krámu a ptal se co a jak. „Tohohle kokota,“ žertoval prodavač, „opravíte jedině v Praze.“ Přece nepojedu s robotem do Prahy, uvažoval kolega a jel tam s manželkou. Robota odnesli místnímu všeumělcovi, který se bál o pověst a tajně ho svezl z hor do Oseku. Z Oseku ho zkušení opraváři odvezli do Duchcova, z Duchcova ho Ukrajinci odtáhli Teplic. Tam si robot užil svý a když se vrátil, zůstal s kolegyní. Všechno bylo, jak má být a kolega zůstal sám. Koneckonců, co s takovým robotem?

Wassermanové

„Nemyslel sis, že mě ještě uvidíš? Vidíš, já se vrátila. Sem přece tvoje žena,“ řekla Jana. Wasserman nebyl mocen slova. „Kdyby ses nechovala jako kurva, mohlo bejt všechno v pohodě, ale ty chceš úplně...“ zašeptal. Právě si pozval třítisícovou děvku na večerníček a rozcvičku. Teď kvůli ní přijde o rozcvičku... Ivana Berková, luxusní šlapka ze Sindibádu, vykoukla z pokoje. Ebenové tělo se lesklo potem, z čela stékaly čůrky. „Máš novou matraci?“ zeptala se ta děvka. „Co je tohle za vopici?“ pokračovala ta kurva. Wasserman ani nevěděl, která to byla. Než se vzpamatoval, byla Ivana pryč. Konečně se ozval. „Tak tohle mi ty krávo zaplatíš, dal sem tý šlapce patnácet hadrů a kuli tobě vodešla!“ Wasserman vytrhl Janě kabelku. „Ne, ne, NE!“ křičela Jana a kopla Wassermana do brady. Wasserman tak přišel o hodně.

Jana volá z linkáče

„Napsala úkoly?“ řekla do mobilu. — „Píše je? Dobře,“ řekla do mobilu. — „Ne, teď jedeme autobusem. Měla jsem odpolední,“ řekla do mobilu. — „Přijdu, až nakoupím,“ řekla do mobilu. — „Cože? Jaký prase?“ řekla do mobilu. — „Ne, nemlať ji!“ řekla do mobilu. — „Hele, vidíš jí jednou za rok, tak se k ní chovej slušně,“ řekla do mobilu. — „Jirka?“ zeptala se kamarádka. — „Můžete, držet hubu?!“ okřikla kamarádky Jana. „Neslyšim vlastní slovo!“

Etnokrámek na Duchcovský 69

Petra je zvláštní holka. Nemá ráda tu nejposlednější módu. Spíš jí fascinuje retro. Někdy vezme tašku a oběhne sekáče. Jednou v Nuslích, pak třeba v Holešovicích. Má málo času, protože člověk se přece neživí tím, že chodí nakupovat. Proto musí očima šmejdit po regálech a stane se, že jí něco uteče. Naštěstí mají všude podobné trhlé věci. Ještě nikdy jí neutekl žádný unikát. Sama by si tím nebyla jistá, ale potvrdili to všichni. Nikdy jí nic strašného nepotkalo. Žádný úchylný, zaprášený úchyl, který by na ní vyskočil ze staré komody nebo se schovával v kalhotách po prababičce. Kupovala hodně oblečky ze třicátých let. Doma je upravovala do retro outfitu. Jednou zašla náhodou do etnokrámu a tam jsem stál já. Nepustil jsem ji ven, dokud nebyla až po kalhotky a podprsenku ohozená v etnu. Máme už dvě děti a moje žena se teď jmenuje Michala.

Zcela bez šance

Reklamní slogan Poskytneme půjčku devíti z deseti jej vřadil do fronty uchazečů o blahobyt. I když si nedodával příliš velké naděje, čekání bylo vzrušující. Netušil, že to deváté srdce tluče před ním.
„Já vím, že neumíte psát, pani Giňová, už jsem to všechno vyplnila za vás. Jen se tady dole podepište. — Co? Tak tam udělejte tři křížky. Tady. Dole.“
Giňová maluje jeden, dva, tři, čtyři, pět křížků.
„Už sou tri?“
„No, vidíte, pani Giňová, banka vám to schválila, a ani to nebolelo.“
Ani jeho to nebolelo.

---

zpět do Duxu zde