Pohádka pro ženu z Měsíce

(ukázka z knihy)


A učil tu nezralou a naivní ženu, že když má v sobě rozsvícenou lampu, všichni ji vidí a budou jí chtít to světlo vzít, a že když bude temná, rozbitá a nepříjemná, nesbalí nikoho jiného než toho, kdo je na tom jako ona. Ukázal jí, jak umět prodat svůj šarm a nově získávané sebevědomí. A ta žena se učila, byla chytrá, pilná a chápavá, a když se jednou viděla v zrcadle, oslnila sama sebe. A tak, zatímco on spal, vykradla se tiše ze svého domu s modrými okenicemi, stojícího na pobřeží Moře klidu, sedla do jeho rakety a odlétla s ní na zem. A okýnky viděla rozzářené noční město, jeho neóny a šňůry světel projíždějících vozů, viděla neóny, všechen shon a nádherné bohaté chlápky a mladé muže a cítila jejich sílu a sperma, chtěla se jich dotknout, sdílet jejich kouzlo, přivlastnit si jej, chtěla přijít na to, kde se všechny ty vůně, ta síla, ty možnosti berou, chtěla to mít, protože od svého pozemšťana věděla, že pro pozemšťany to znamená všechno. A už si chtěla řídit svůj život taky po svém, chvatně odložila jeho ošoupaný skafandr a velmi těžce se plazila ke dveřím. „Co se to děje?“ říkala si. „Moje tělo váží cent! Tohle mi nikdo neřekl.“ Otevřela východ a tahle žena, žijící celý život na Měsíci s šestkrát nižší gravitací, vyskočila z rakety na asfaltovou plochu — a zbytek je v knize zde