Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč
skladem
naše cena 220 Kč
skladem

Úvod » » Agenda Brambora » Poučení z krizového vývoje

/ Poučení z krizového vývoje

BVÚ: Konečně dopsaná Brambora
Poznámky ke kompletnímu vydání knihy


První Bramboru (nakladatelství Petrov, 2001) jsem nedopsal. Kniha končila smrtí Johna Lennona a Piolinovou pátou třídou. Důvod je prostý. Nestihl jsem to. Na prosinec byla objednaná tiskárna a já byl ještě v září u první kapitoly. Nešlo mi to. Pak jsem odjel do Egypta a jižní slunce mě odšpuntovalo. První dvě kapitoly jsem ze sebe vysypal přímo u pyramid v Gíze. Byl jsem v tom, šlo to samo. Pak kdosi rozbil letadla o Světové obchodní centrum a já se jako hlavní editor zpravodajského týdeníku přestěhoval do redakce. Začátkem prosince, kdy jsem si vzal týdenní dovolenou, zase udeřily dvacetistupňové mrazy. Přímotopy v mojí mansardě topily čtyři hodiny denně, nemohl jsem se zmrzlými prsty strefit do klávesnice. Závěrečnou kapitolu jsem doslova diktoval editorovi Petrova Miloši Voráčovi po telefonu. Šlo to rovnou do tiskárny.

Piolina jsem si nevymyslel. Našel jsem ho coby školák ve stařičkém obrázkovém magazínu vyhozeném na záběhlické skládce. Jmenoval se Pasqual Pinon a byl Mexičan. Měl dvě hlavy, přičemž ta menší mu vyrůstala z čela. Ona zažloutlá fotografie mě tenkrát vykolejila. Život v totalitě je pokroucený. Existujete ve stálé schizofrenii: jedny řeči se vedou v soukromí, druhé na ulicích. Nikdo to nechce, ale dělají to všichni. Pinon se pro mě stal fyzickým projevem tohoto rozdvojení. Představoval jsem si, jaké to je být malou mlčící hlavičkou, která přes den všechno pozoruje a v noci si vypůjčí hlas a vypráví svobodně o tom, co viděla alespoň můrám a nočním přístrachům. Člověk se stává člověkem teprve vyprávěním. Přesto to nejlepší v sobě skrýváme, protože o to nechceme přijít.

Říci, že jsme v sobě popřeli totalitu a její systém (oficální je jediné správné, vše ostatní je protispolečenské) a nahradili jsme to demokratickou pluralitou (mnoho různých možností se prolíná a občas je některá z nich dominantní), je příliš snadné. Po listopadu 1989 nedošlo k očištění společnosti. Nemohlo k tomu dojít: Sametovka nebyla žádná spontánní revoluce nazlobených občanů, byl to převrat. Velký mocenský švindl. Moc je jen jedna, ať si říká jakkoli. Je stále stejná. Tenkrát i teď. Opoziční smlouva, jíž se v roce 1998 projevila, pro mě ukončila romantické snění o bohaté, sebevědomé a přátelské zemi, k čemuž by ji snad měli — notabene — dovést politici. Moc nevytváří, moc vládne. Oposmlouva, která bez dlouhých cavyků a hlavně bez mandátu propojila zájmy všech voličů do jedné zrůdy, mi okamžitě vrátila princip Pinona: dvě samostatné bytosti tragicky uzavřené do jednoho těla, jež se navzájem okrádají o brvy... Proto jsem za hrdinu své vzpomínkové knihy vybral v roce 2001 Piolina s dvěma hlavama.

Knihu jsem napsal proto, abych nezapomněl. Pravda o Husákově normalizaci je dnes účelová. Kopíruje zájmy moci. Tím hlavním je, bylo, bude všem vymazat paměť. Tvůrci dějin pracují za prebendy. Vždy platí, že historie je nauka o událostech, které se nestaly, vyprávěná lidmi, kteří u toho nebyli. Já jsem u toho byl. Takhle jsem to prožil.

Knihu jsem dopsal proto, že dorostla další (de)generace, která už oficiální bludy nemůže poměřovat vlastní zkušeností. Nové kapitoly (od strany 154) ukazují startující závěrečné dějství socialistické frašky. A start frašky nové. Moc drancuje svět bez ohledu na tradice, národy, přesvědčení. Moc je tupě nevylézavá. Ke své existenci vždy nutně potřebuje model hodný vs. zlý. My jsme jen malým státem uprostřed zájmů velmocí. Jsme rozhlodáni, zavirováni, zmateni jako svět kolem. Dokud si ale budeme pamatovat, máme se o co opřít.

Prezidentská jména Piolinových kamarádů jsem nepoužil z rozmaru. Beneš je mým kamarádem dodnes, s Tomášem Masaříkem, jemuž jsme říkali Masaryk, jsem se družil až do osmičky, Háchu znám z pionýrského tábora. Že se přátelím i s jistým Stříbrným, lze brát už snad jen jako shodu okolností... A pak — s kým jiným by měl vyrůstat prezident?

---

zpět na Bramboru zde