Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč (11,28 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem

Úvod » » Agenda Valentino Zebra » Případ vietnamského knihkupce

/ Případ vietnamského knihkupce

(osudy knihy)


Neměl jsem to brát. Bylo mi 34 a měl jsem na víc, než stát v květovaných šatech a blond paruce před barem Tagada — světové povyražení za tuzemské ceny. Neměl jsem brát většinu kšeftů, které mě živily, neměl jsem se nechat odírat...

Tak začíná Žena, co se nedá loupat jako banán. Povídka střižená ve stylu mých oblíbených detektivní es vznikla na objednávku. Německé nakladatelství Ullstein sestavovalo v roce 2004 sborník věnovaný památce slavného španělského detektivkáře Manuela Vázqueze Montalbána, jenž tehdy docela nenásilně opustil svět a z různých kulturních oblastí Evropy byl do sborníku nominován vždy jeden autor. Za české spisovatele jsem byl osloven já, což mi samozřejmě medilo. Dostali jsme jednotné zadání (motiv nejslavnější Montalbánovy knihy Undercover in Madrid, v níž je před předáním prestižní literární ceny nalezen mrtvý literární agent — samozřejmě agent vítěze ceny) a rozsah osm stran. Ten se mi podařilo záhy srdnatě vyčerpat a je jen na laskavé šikovnosti mojí překladatelky Christiny Frankenberg, že mi exkkluzivně zjednala rozsah nelimitovaný. Sjel jsem text z jedné vody načisto, orvaným očkem z Nuslí jsem se bavil a kupodivu jsem stihl i termín vydání. Sborník vyšel v lednu 2005, jmenoval se Europa mordet a ocitl jsem se ve velmi lichotivé společnosti špičkových autorů. Že se mezi nimi český „Humprey Bogart“ Zebra neztratil, mi naznačovaly ohlasy od samotných autorů i od německých recenzentů a čtenářů. Když jsem o rok později měl na veletrhu v Lipsku narvanou hlavní arénu pro zahraniční autory, jenom jsem zíral. Po čtení si mě rozebraly dva rozhlasy, něco jsem poznamenal i pro televizi a v tu chvíli jsem si říkal: „Spadl jsi z Měsíce! Halucinuješ! Sjel ses kofolou a dostals po hlavě svázanými Literárními novinami, tohle není možný!“ Pár dní před tím jsem četl ve Strakonicích a kromě pořadatelů přišel i jeden divák, který si myslel, že jsem Jáchym Topol. Nebyl jsem, tak šel domů.

Němci s důkladnostní sobě vlastní zorganizovali k vydání sborníku vynikající promo, takže moji povídku sehráli jako dramatizaci v jedné berlínské kavárně dva profesionální herci: hojně se v ní běhalo, střílelo, kolem cákala umělá krev, diváci se smáli — zcela v rozporu s tvrzením, že Němci nemají smysl pro humor. Abych to ovšem neměl zcela zadarmo, trefil se můj večer do večera, kdy Bayern Mnichov hrál v Lize mistrů o všechno s Chelsea, takže se mi pořadatelé omlouvali za ne zcela zaplněný sál slovy, že značka Bayern je divácky o něco atraktivnější, než značka BVÚ a dodávali lišácky „zatím“.

Zato doma měl Zebra utrum. V zemi Adély, která (ještě) nevečeřela, v království Limonádového Joea, Kdo chce zabít Jesii?, inspektora Trachty a dalších něžných parodií, jsem si ani nevrznul. Česky to nikdo nechtěl vydat ani omylem, sborník taky ne (myslím, že v té době snad vyšla španělská verze, nebo se o ní jednalo), založil jsem tedy text do archivu. O rok později zkusil jeden můj známý rozjet v nakladatelství Plot edici Čtení na deku. Měla to být série nízkorozpočtových rodokapsů, oddychovek pro letní odpoledne za cenu jedné krabičky cigaret. Věnoval jsem mu Zebru k vydání zdarma, vyšel jako svazek č. 2 a celou edici krásně zavřel. Knihkupci s tím samozřejmě nechtěli mít nic společnýho (příliš malý, příliš levný) a do trafik, pro něž byla edice určena, se nepodařilo zavézt zhola nic. Knížečku jsem nakonec našel na jediném místě v Praze — ve vietnamských potravinách v Nuslích. Jak se tam dostala, nevím, prodavač dokola tvrdil: „Obrázek — pěkný — koupilá...“ Rozladěnému nakladateli jsem později zaplatil pár stovek výtisků a rozdal jsem je. Tím moje detektivní dobrodružství skončilo.

Pro mě má Zebra osobní rozměr. Navzdory ujišťování o mém chandlerovském stylu, musím konstatovat, že jsem dosud ani jednoho Philla Marlowa nečetl. Zebra je spíš moje okouzlená představa o drsné filmové škole čtyřicátých let v čele s Bogartem, poklona mistrovství scénáristy Jiřího Brdečky (Joe, Adéla, Tajemství hradu v Karpatech), vzpomínka na Angela, Spadeho, Bullita, Harpera, Gittese a pokus prožít jeden den v kůži komisaře Borowitze z Policajta, nebo rošťáka. Prostě ještě jednou oprášit všechny ty chlápky lavírující na hraně zákona a činící vždy nakonec správná rozhodnutí. Když zavřete oči, můj (retro)romantik s kapsama plnýma hopíků Vás vezme do světa, v němž muž byl muž a padouch nemohl být hrdina. A přesně o to mi šlo.

Neměl jsem tu povídku brát. Ale zase — kdo by to zvládl jako já?

---

zpět k Zebrovi zde