Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč
skladem
naše cena 220 Kč
skladem

Úvod » » Agenda Zabrisky » Přítel kuřáků pan Wu

/ Přítel kuřáků pan Wu

(ukázka z knihy)

 

13.

„Pan Wu, pšítel kužáků, tu není,“ krčil rameny Číňan v bistru.
„Viděl jsem jeho mercedes,“ trval jsem na svém.
„Pan Wu nemá mercédes. Neznám pána Wu.“
„Vidíš tyhle jídelní lístky? Ty slogany na zdech? Vyprávěli ti legendu o velkém drakovi a kuřeti osmi chutí? To všechno jsem dělal. A pan Wu mě platil kartonama cigaret, který vytahoval — víš odkud? Z kufru bílého mercedesu!“
„Pan Wu by nikdý neudělál takovou pítómost, že by vám platíl.“
„Takže znáš pana Wu!“
„Néznám. Pšedstávuju si to.“
„Prostě ho zavolej.“
„Není pan Wu.“
Opřel jsem se o pult. Lopatky větráků líně nabíraly těžký vzduch. Číňan mechanicky balil příbory do ubrousků.
„Tak dobře,“ otočil jsem se zpátky. „Jsem ze spolku Němá jedlá tvář. Prý se tady ztrácejí vypasené feny.“
„U nás vše z jatka,“ usmál se Číňan. „Na célý razítko. Chlávní hygiénik dostal tašku euro.“
„Fajn,“ řekl jsem. „Nejsem ze spolku Němá jedlá tvář. Kecal jsem. Jsem totiž z Výboru pro lámání rukou. Myslím, že se dohodneme.“
Číňan mi ukázal baseballovou pálku, kterou měl pod pultem. Změnil jsem taktiku.
„Stačí, když panu Wu vyřídíš vzkaz. Posloucháš?“
Číňan ani nemrkl.
„Jde o to, že moje dvanáctiletá dcera nemá zítra čas, protože je od minule těhotná. Ale vůbec to nevadí, protože ji můžu osobně nahradit, akorát potřebuju, aby si pan Wu vzal rodinný balení lubrikantu. Peníze za potrat taky dávat nemusí, stačí, když pošle na katarský velvyslanectví ještě jednoho sfetovanýho portorikánskýho transvestitu s bednou blikajících kondomů. Taky by si mohl vzít na večer to krajkovaný kombiné, co mu tak báječně sluší. Pamatuješ si to?“
„Já radši zavolám pana Wu.“
Číňan zmizel za plentou.
Prohlížel jsem si čínské zlato na stěnách sálu. Umělé pomerančíky na umělém pomerančovníku. Jednou za sezonu to prohodí za papírové květy s plastovými včelami. Neodvážil jsem se ani odhadnout, z čeho rafinují med.
Závěs se rozhrnul a v doprovodu mého Číňana přišel cizí Číňan. Měl ruce jako já stehna a řekl: „Go!“
Prošli jsme do zázemí bistra, úzkou chodbou mezi krabicemi s krevetovými lupínky, po schodech dolů, přes kotelnu v zadním traktu, další chodbou doleva, jedny, dvoje dveře a tam za stolem seděl Wu. Číňan, který šel celou dobu přede mnou mlčky a jen u jedněch dveří poznamenal: „Sklad mrtvých psů.“, si stoupl do vchodu. Wu zvedl hlavu od cigaret rozložených na stole.
„Tó je nóvá produktion,“ řekl. „Zákuřř Zabrisky.“
Vzal jsem cigaretu, gorila mi připálila, vtáhl jsem dým, polaskal ho jazykem a vydechl. Měl jsem pocit, jako by mě někdo praštil mraženým jarním závitkem.
„To je síla,“ zakroutil jsem hlavou. „To chceš hodit na trh?“
„Šmélit pód rukou? Né. S tím kónec. Týhle jsou speciálně předurčený, můj přřítel.“
„Aby rvaly hrtany?“
„Můj přřítel! To do Zón! Tólik, tólik móžností! Tý nébýt obchódník. Ále já téď móc smůtný!“
„Utekli ti Vietnamci?“
„Jít sém, přřítel!“ pokynul Wu rukou.
Šel jsem ke stěně. Wu odhrnul malé okýnko ve stěně. Podíval se do něj a láskyplně se usmál. Pak ustoupil, abych mohl nahlédnout. V ohromném podzemním prostoru osvětleném ostrými žárovkami pulsoval tep dobře promazaného biologického stroje. Zleva se zvedaly na lanech bedny k otvorům ve stropu, zprava padaly žoky napěchované tabákem. Chlápci je hned odebírali a na malých rudlících převáželi ke dřevěným stolům, kde je vysypávali. Pěchovači pěchovali zásobníky strojů, dutinkáři vozili dutinky, třídičky odpočítávaly hotové cigarety a plnily krabičky. Byli to běloši a makali, jako jsem bělochy makat neviděl. Pár Číňanů s distančními tyčemi mělo na starosti spíše organizační úkoly. Pan Wu spustil záclonku.
„Žádní Vietnamec!“ řekl dojatě. „Tó vy. Sámý Čech! Ve vás vaše budoucnóst!“

---

zpět na Zabriskyho zde