Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč (11,28 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem

Úvod » » Agenda Sexpop » Rande se Sexpopem

/ Rande se Sexpopem

(osudy knihy)


Znal jsem jednu ženu. Říkali jsme jí Malá, rychlá. Byla fascinující. Nepotkal jsem na planetě podobnou. Třeba spolu stojíme na chodbě vydavatelství, v němž jsme dělali, dohadujeme se o Ingemaru Bergmanovi (její téma) a kolem sviští jeden můj redaktor. Aniž by zpomalila kadenci svých slov (hovořila běžnou rychlostí cca. 120 slov za minutu), stáhne ho k nám a během své kulometné palby se ho dotáže, jestli ještě chodí s tou zrzečkou z výroby, zkritizuje její stravovací návyky, ustrojovací kázeň a vyzývavé chování na veřejnosti a dotkne se Bergmanovy práce s dialogy v Mlčení. Zatímco přes sebe s redaktorem blekotáme nesouvislá stanoviska, kývne na kolegu z produkce a oznámí mu, že jeho šéfová přestřelila a že tu zakázku jí zase vrací. „Hezky jsem si popovídala,“ usměje se pak na nás a odejde. Jenom s redaktorem poulíme oči. Jindy ji doprovázím po divokém flámu, v noční tramvaji mě objímá, pak mě vezme za ruku, dojdeme k jejímu pronajatému bytu. „Ty to máš přes celou Prahu, viď?“ řekne. „To je v pořádku,“ přikývnu. „To není,“ zvedne prst. „Venku je nebezpečno.“ Praští mi dveřmi před nosem a nasadí řetízek. Je analytická, inteligentní a velmi hezká. Rozhodnu se, že dobudu její srdce. „Musí mít srdce,“ říkám si. „Je to podivné, asi je chladnější, dobře, ale někde v tom pružném těle musí být nějaký pohon.“ O pár týdnů později mám důkaz. Spím s ní v jedné posteli („Budeme spát v jedné posteli, nebudu pro tebe sólo povlíkat.“), celou noc ji držím za ňadro a cítím srdce: bim, bim, bim. „Ty bys to se mnou chtěl dělat?“ diví se po půl roce. „S tím ti nepomůžu.“ „Jsi frigidní? Mluvilas přeci o svých milostných dobrodružstvích.“ „Nejsem frigidní, já mám ráda muže.“ „Tak se ti nelíbím?“ „Jsi hezký, proč to říkáš?“ „Ty nikdy nemáš chuť?“ „Samozřejmě, že mám.“ „Tak, co s ní děláš?“ „Počkám a ona zase přejde.“ „Není ti příjemně, když se tě někdo dotýká?“ „O to přeci nejde. Nemohou na mě sahat cizí lidé.“ „Ale my jsme se přece líbali!“ „Taky to bylo pěkně neestetické.“ Po dalším půl roce mi oznámí, že se vrací zpátky do rodného města. „Ty jsi se mnou chtěl mít vztah? Vážně? A proč jsi nic neřekl?“ diví se na Florenci. „To jsem nemusela dávat výpověď. To se ti nepovedlo. Tak žij hezky.“ Šel jsem naproti do sportbaru, od servírky si vzal dvacet účtenek a vychrlil ze sebe text o holce s chladným srdcem a o trubci, který nedostal mapu k jejím zákrutům. „Dobrý,“ povídá servírka, když si papírky přečetla. „Ještě.“ „Co ještě?“ „Znáte další ženy?“ „Znám další ženy.“ „Tak ještě.“

A takhle to vzniklo. Celý cyklus o ženách, které jsem poznal, s nimiž jsem žil, nebo které mě potkaly jen letmo, si u mě objednala servírka ze sportbaru na Florenci. A pokračoval jsem v psaní, i když sportbar zrušili a ona se stala vzpomínkou. Neměl jsem žádnou ambici, jakou je např. stavba pomníků láskám minutým, či zaujímání stanoviska vůči ženské otázce. Zaznamenával jsem jen, co mi přišlo živé a možná společné mnoha příběhům mužů a žen, oné odvěké (draze vykupované) snaze porozumět si.

U dvacáté ženy mi došlo, že úvodní formule „znám jednu ženu“ odpovídá magické frázi „bylo nebylo“, a že vlastně píšu pohádky pro dospělé. U padesáté ženy jsem pochopil, že holky přicházející a odcházející „do“ a „z“ mého života, mi ve volně řazených textech vytvářejí chronologickou posloupnost, že jsou určitou kronikou polistopadového vývoje České republiky. Snad nebudu příliš intimní, prozradím-li, že o panictví jsem přišel těsně po volbě Václava Havla prezidentem (tehdy) svobodně se nadechující země — a že v době jeho definitivního odchodu z trůnu jsem se stával řádným tatínkem. To byl alespoň koncept první knihy, která z mých záznamů vznikla. Vyprávět o našich životech za pomoci krásných, svéhlavých a úžasných žen...

Výbor z textů vyšel v roce 2003 v nakladatelství Petrov. Jmenoval se Ženy, Havel, hygiena a byl mojí poslední spoluprací s tímto vydavatelským domem. Kniha obsahovala přes sedmdesát mikropříběhů milovníka Ferdinanda H., vesměs vyprávěných formou epických básní. Každý rok, neboť příběhy byly řazeny chronologicky, jsem uvodil sloupcem „šáhlých“ inzerátů, jež zaznamenávaly potřeštěné touhy a chiméry nové doby. Pamětníci vědí, že v totalitě byla spotřební inzerce nehybným útvarem, v nové době se stala vizuálním predátorem. Inzeráty jsem stylizoval záměrně do „retra“. Jedním z důvodů bylo, že spotřební estetika devadesátek mi byla vždycky protivná (podnikatelské baroko nevyjímaje), druhým pak moje sbírka bizarních časopiseckých reklam a inzerátů ze zlatého věku kapitalismu za Velkou louží. Ukazovaly, že procházíme tím samým, čím oni před čtyřiceti lety.

Kniha neměla valný úspěch. Možná to bylo mým osobním „zákazem štěstí“, provázejícím všechny mé vydané knihy, možná jsem se nestrefil do dobových požadavků, snad jsem selhal jako vypravěč, anebo k odrazení čtenáře stačil jediný pohled na vytištěné stránky — vždyť, kdo by dneska chtěl kupovat něco, co nebezpečně připomíná poesii?

Náklad se po odchodu Petrova ze scény nakonec prodal velmi rychle v řetězci knižních outletů. „Proboha, berte to! O tohle se dneska od rána lidi perou!“ pokřikovala na mě prodavačka. „Já si snad taky ňáký vezmu.“ (No, aby ne, když to stálo 9 Kč za kus.)

V roce 2010 jsem začal připravovat elektronickou edici svých knih. S Ženami Havlem hygienou jsem vůbec nepočítal. Přišlo mi lepší nechat je spát. „Co blbneš?“ řekl mi jeden z konzultantů Krásného nakladatelství, s nímž jsem probíral záměry svých (možných) budoucích edic. „To je moje nejoblíbenější knížka.“ „Ale vždyť ty nečteš básničky?“ divil jsem se. „Přímo bytostně je nesnášíš.“ „Tohle nejsou básničky, ty troubo! Anebo jo, ale naštěstí se to nedá poznat. Je to o mně a taky mý manželce a o mý předchozí manželce a o všech mých láskách, vždyť jsi strefil něco, co tady nikdo neudělal.“ „Dobře, dobře,“ řekl jsem. „Radši se zeptám dam. Třeba je ta knížka naštvala, třeba je to jen takový žvanění pro nás trubce a latentní samce.“ „Ale ženský zajímá, co máme rádi.“ „Máš ji rád jenom ty.“

Dámy z mého okolí řekly: „Ano.“ Takže jsem vytahal o Vánocích 2010 popsané účtenky, zápisníčky a notýsky a knížku zreorganizoval. Původní koncept jsem zahodil, hrdinu přejmenoval, s pár holkama se rozloučil, mnoho jiných pozval dál. Ne snad, že by jim skýtalo velkou výhodu být součástí této knihy, ale zas — devadesátá léta byla v mnohých směrech pozoruhodná, naše životy byly pěkně klikaté. Zbavované představ, řekl bych. A ještě jedna drobnost. Týden před finální sazbou jsem zrušil verše a na místa jednotlivých strof jsem vložil čárky, tečky a středníky. Pro jistotu.
(e)Kniha vyšla na podzim 2011, papírovou verzi jsem stačil vydat jen v nákladu sto kusů pro přátele  a tím to skončilo — tiskař mých knížek zemřel.

SEXPOP 2018 je společenstvím dam sestaveným tu pro vzpomínku, tu pro pobavení, tu pro... no, nechci vidět, co text může udělat s účastníky genderových hnutí. Budu vycházet z toho, že neumějí číst. Každopádně takhle nějak to bylo, mohlo být, nebo jsem si to vymyslel. Těžko rozlišit. Zapomínám. Ale tu ženu, kvůli níž tahle kniha vznikla, z hlavy už nedostanu. Je stále ve formě. Zcela neuchopitelná. Když jsem jí před pár lety psal, že se zabil společný (a dobrý) kamarád — byl to onen redaktor z úvodu doslovu — odpověděla mi jednou větou: „Aha, to mne tedy mrzí.“ „Nechceš se s ním přijet rozloučit?“ psal jsem. „Vždyť už si mne stejně nepamatuje,“ ona na to.

Ženy a muži se nemění. Jsme tak monstrózní a laskaví jako doba, která formuje naše životy a čím těžší je, tím větší sny a touhy máme. Snad i mému Sexpopáři spol. s r. o. nějaké zbyly. Po úspěchu následuje často kocovina.

---

zpět na Sexpop zde