Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

ZBOŽÍ V AKCI

naše cena 295 Kč (12,10 €)
skladem

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč (11,28 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem

Úvod » » Agenda Milion » Tři dívky mezi nebem a láskou

/ Tři dívky mezi nebem a láskou

BVÚ: Praha je emoce
(doslov k První sezóně)


Všechny generace to tak měly: zdědily město, používaly ho, rozvíjely, měnily a pak ho předaly dál. Samozřejmě s výjimkou té první — ale o té víme jen to, že tu byla.

Je to fascinující. Slyšel jsem o městě, že bylo „němým svědkem“, že bylo „kulisou“, že poskytovalo svým obyvatelům to a to. Nikdo z ctihodných vykladačů nepřipouští, že by mohlo být živé. Že tak, jak lidé formují město — i město utváří je. Že jsou jeho odrazem, jejich konání je důsledkem jeho vůle, možností i omezení.

Viděl jsem ohromné městské aglomerace i uzavřené městysy, znám nové metropole, přístavní města i mekky show-byznysu a víry, ale jen jedno jediné má pro mě fluidum utkané z téže látky, z níž se rodí sny.

Praha je katedrála i pavlač. Je to směs invence a improvizace, bezohledných demoličních výnosů a opečovávaného detailu, koktejl odvážných urbanistických záměrů, uťápnutosti, furiantství a královských gest. Neznám jiné město tak důsledně sestavované z diamantů a banality, neznám jiné město komponované jako důmyslná hudební skladba, která vzápětí sama sebe potře odrhovačkou.

Všechny ty kopce, údolí, ramena Vltavy a potoky, laguny, pláně, zapadlá zákoutí, rokliny, úvozy, skály, strže, louky, ostrovy, blata, všechny ty vrásky a trhliny v srdci Evropy, tenhle zvláštní kus krajiny — to vše stavitele nutilo k vytvoření neopakovatelnosti.

A pak je tu přelud města. Říkají tomu genius loci. Je to setkání s nevyslovitelnem. Blednoucí stopa minutých dní ožívající na konci Svatojánské noci, průsvitná stvoření bloudící křivolakými uličkami a dovolávající se odpuštění, spoutané duše hříšníků a nářek jejich obětí, hastrmani, bezhlavé přízraky a hliněný muž a robot z Vinohrad.

Nejsem tvůrcem tohoto města. Nejsem jeho majitelem, vlastníkem částí, jsem jeho uživatelem. Vidím ho z těch samých ulic, jako ho viděl můj praděda, když s bohémou Jaroslava Haška táhl od Montmarteru do Nuslí, jako můj děda, který dělal spojku na zabarikádovaném Trojském mostě, jako můj táta, který jezdil po kavárnách a klubech a hrál tu bigbít. Vidím ho z těch samých ulic — ale je to jiné. Město zraje, stárne, omlazuje se a standardizuje.

Každá epocha nese své návyky, svá vizuální znamení, svou patinu a překryv. Montuje se do starých sedimentů, nemilosrdně je odstraňuje, aby pak sama byla odstraněna. Co zbyde se nazývá klasikou, zlatým fondem, národním dědictvím a má to být to nejlepší. Není. Je to jen to, co přežilo.

Jsou lidé, kteří nesmějí být majiteli tohoto města. Přišli by o možnost vidět jej jako živou bytost. Jejich úkol je jiný. To, co vidí, zaznamenávají. Těžko říct, jaká síla je k tomu vede. Myslím, že je to vůle města, jeho záměr. Prochází to napříč generacemi.

A tak je tu Praha Hollarova, Praha Slavíčkova, Praha Langweillova, Praha Nerudova, Praha France Kafky, Nezvalův Pražský chodec... Je to legrační. Skuteční majitelé města zemřeli, málokdo je zná. Borci, kteří měli obvykle hluboko do kapsy a své „Prahy“ tvrdě dotovali, jsou s městem spojeni navěky. Tyhle jejich Prahy jsou sice zasněné, zromantizované, stylizované a já nevím jaké — ale jsou živé. Zachytili v dobovosti nadčasovost. Jejich Prahy jsou nesmrtelné.

S příchodem fotografie se to zjednodušilo. Kolorované „Srdečné pozdravy“ a „V upomínku na...“ naleznete v každém antiku. Jsou tu desítky bedekrů a fotopublikací. Každá doba chce zanechat otisk. A každá se tím, co zanechá, usvědčuje z vlastní blbosti.

Fotíme. Mačkáme spoušť jako zběsilí. Náš svět je přetížený obrázky. Zasypáváme se jako sopka. Máme technologie, které už nepotřebují fotografa. Ten je snad nosičem aparátu, dokud ho nevyřadí pásová kybernetilka. Hodila by se otázka — kdo na to bude vůbec koukat?

Sudkova Praha panoramatická, periferie Eugena Wiškovského, Václava Chocholy, výlohy Jindřicha Štýrského, Deník Jana Lukase, dvorky Josefa Háka, Praha a Pražani Václava Jírů, záznamy Jana Reicha, Ivana Luterera, Oldřicha Karáska snad přežijí — ale co přežije z dneška?

Pražský milion má svou malou ambici: dostat se městu pod sukni. Udělat ho tak, jak ho nikdo dosud nezmákl. Dát do placu Prahu na prahu třetího tisíciletí v možnostech třetího tisíciletí. Takhle jsme tu žili. Tohle jsme dělali. Tohle jsme my.

Má svou šťastnou hvězdu. Jmenuje se Nástup mobilní fotografie (cca. 2005/2008). Těžko to dnes pochopíte. Tenkrát marketing vsadil na spojení telefonu s kompaktním fotoaparátem a na trhu se objevily první skutečně použitelné fotomobily. Bylo to přelomové. Celá devadesátá jsem hledal malý poznámkový obrázkomat. Je to tak — nejlepší záběry přicházejí v okamžiku, kdy vám došel film, nebo se nechcete tahat s velkou krabicí. Mobil to řešil.

Šel jsem do toho po hlavě a pochopil jsem: on si to bude pixlovat po svým, místo fotek budu mít obrázky, ale za to mě pustí tak blízko do děje, že klasický fotograf s high-tech ťuťu-muňu foťákem nemá šanci. Přijal jsem to. Garantuju Vám, že takhle jste ještě žádné město neviděli.

Dobrá fotka je emoce. Dnes už nic jiného neplatí. Je jedno, jak jí dosáhnete. Technologie Vám nepomůže. Škola Vás nenaučí. Dělejte to po svým. Makejte, tvořte. Ti, o nichž jsem psal, to dělali právě tak.

---

zpět k Milionu zde