Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč (11,28 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem

Úvod » » Agenda Praha Panoramatická » Vidím město široké

/ Vidím město široké

BVÚ: Jak jsem fotil Prahu panoramatickou


Píše se rok 1959. Fotografovi Josefu Sudkovi vychází Praha panoramatická. Je to něco úplně nového. 284 mistrovských panoram nasnímaných archaickým aparátem Kodak Panoram No. 4 (patent 1896). Je to první koncepční fotografická knížka na světě — na vývozním papíře, tištěna precizním hlubotiskem na strojích znárodněných Neubertových grafických závodů. Každá panorama vypadá jako otisk tíže dávného času vedený zcela mimo pomíjivou budovatelskou epochu. Je to monumentální Sudkův umělecký (a atletický) výkon. A mně ta knížka změní život.

Píše se rok 1979. Je mi devět let. Na regálu provinční záběhlické knihovny nalézám svůj budoucí Opus magnum. Jsem těmi obrázky o velikosti 10 x 30 centimetrů naprosto uhranut. Knížku si hned půjčuju a několikrát překračuju její výpůjční lhůtu. Vím, že tohle je můj formát. Že tohle udělám taky.

Píše se rok 2009. Držím v ruce na chlup stejný Kodak Panoram No. 4 jako před padesáti lety Sudek, v neprodyšně uzavřeném pytli mám nařezané filmy, stojím rozkročený na Petříně a začínám fotit svou vlastní Prahu Panoramatickou...


Sen o ztráceném městě

Kdyby to šlo tak snadno! Samozřejmě, že mě ty obrázky tehdy naprosto ohromily. Začínal jsem právě objevovat kouzlo černobílé fotografie (jiná cenově dostupná ani nebyla), chodil jsem důležitě po Záběhlicích s otcovým bakelitovým pionýrem o formátu 6 x 4,5 cm — a tady najednou byl aparát, kterým bylo vidět až za roh! Bryskně jsem vyhodnotil, že zatímco mně se vejde na obrázek maximálně pět spolužaček, Sudek jich tam může mít i šestnáct!

A to nebylo všechno! Na jeho obrázcích se odehrávaly magické rituály slunce při setkání jemných valér světla s odrazovými plochami, skryté síly omšelých paláců v někdejších výstavních zahradách tančily v odlescích na omítkách, v korunách staletých platanů, v třpytu Vltavy, znovu probuzené pohanské obřady města a jeho dávných obyvatel kynuly ze stínů — zatímco na mých fotkách vyvolávaných v koupelně se žádné rituály neodehrávaly!

Potřeboval jsem tomu přijít na kloub, zadržet slunce, stát se světlopravcem a očima svého města. Praha to pořád měla, i když se zmenšovala a mizela, to Sudkovo město, které tu bylo po staletí, odcházelo a ztrácelo se v zapomnění — a já byl u toho, dotkl jsem se Prahy věků, nesměl jsem ji ztratit.

Komplikoval mi to chybějící panoramatický aparát a fakt, že jsem tenkrát uměl prd.


Sen o širokých kodakových očích

Fotil jsem. Používal jsem staré, předválečné kamery. Měly to světlo, které jsem miloval. Mírně odteklá skla, závěrka, která si chodila po svém — oproti dnešním přesným sklům, mechanikám, vestavěným programům — pro mě poslední záchvěv dobrodružství. Naučil jsem se už rozehrávat na obrázcích magické rituály, měl jsem za sebou pár výstav, ale pořád jsem pošilhával po svém vysněném formátu. Chtěl jsem ho. Byl jsem připraven podat svůj vrcholný výkon.

V roce 2006 mě světová teoretička fotografie Anna Fárová upozornila, že menší verzi kodaku — Kodak Panoram No. 1 (formát 6 x 18 cm) má v pozůstalosti po Sudkově žákovi jedna rodina. To už jsem měl za sebou několik marných pokusů o šířky: Ruské kinofilmové horizonty se daly sehnal, ale já chtěl palbu na velký formát. Noblex byl pro mě zase cenově nedostupný. Na burzách i mimo republiku kodakovy panoramy k mání nebyly. Takže jsem si foťák zkoušel podomácku sestavit z čtvercových kamer, pak jsem ho vyráběl z překližky, snažil jsem se i o plastovou verzi — ale marnost nad marnost. Nebylo to ono. Chodil jsem aspoň slintat do Národního technického muzea. (Měli tam asi dva kusy, jeden z nich měl být přímo Sudkův.) Laskavé upozornění Anny Fárové mi sice aparát nepřineslo, ale znovu jsem se nastartoval. A objevil jsem kouzlo tehdy novinkového e-baye. V roce 2008 jsem měl doma Kodaky Panoramy tři. Dvě velké verze, jednu menší. Velké po dvanácti tisících korunách, malou za osm tisíc. Někdo sní o porscheti, já snil o foťáku. Můj sen byl levnější.

O dvou Prahách

Fotil jsem rychle, z ruky, bez hledáčku. Nekopíroval jsem Sudkovu Prahu. Já chtěl svoji. Sentimenty mě nebraly. Chtěl jsem Prahu živou, zaplněnou lidmi. Sudkova Praha je Praha prostoru, někdejší zapomenuté slávy, je to Praha minutých možností. Moje Praha je záznamem přeplněného města, města živých lidí a jejich příběhů na pozadí strhujícího jeviště...

Sice jsem to teď napsal hezky, ale ten projekt mě dostával do úzkých. Kodaky žraly filmy po kilometrech, já to platil sám, vyvolával jsem to taky sám v neskutečně drahých vývojkách (Sudkovi to vyvolávala sestra), v čase, kdy jsem fotil a zpracovával negativy — jsem nevydělával atd. Musel jsem být rychlý — a levný. Takže jsem vyřadil ty dva velké Kodaky (jeden záběr — i ten zkažený — vycházel i s chemií dost přes stovku) — a svoje průlety Prahou jsem vykonal s menší verzí.

Když jsem byl (i s technikou) na 110 000 Kč, usoudil jsem, že mám dost. Jak záběrů, tak i utrácení. Vytahal jsem 800 záběrů, upravil je — a sestavil jsem dvě ukázkové verze knihy Praha panoramatická 2009: plnou verzi a redukovanou, rozsahem kopírující tu Sudkovu. Aby to byla laskomina, vytvořil jsem design knihy, logo, sazbu — všechno na klíč a vyrazil jsem za fotonakladateli.

Ti, kteří dělají programově Sudka a artovou fotografii, jsou v republice v podstatě dva. Moje knížka nebyla artová, artovost mě netankuje, zato byla živá — a všichni mí zahraniční přátelé na zaslanou ukázku reagovali stejně — kupuju! Bylo to krásně synchronizované: i oba nakladatelé se na to podívali, pochválili mě, zalitovali, že jsem jim dopředu neřekl, že Praha panoramatická 1959 má padesátileté výročí, protože by vydali něco svého — a vyhodili mě. A teď si dáme opožděnou fiktivní reportáž Jak fotí mistr.


Jak fotí mistr (opožděná reportáž z padesátek)

Tím mistrem míním samozřejmě Sudka, nikoli sebe. Prahu panoramatickou jsem fotografoval čtyři a půl měsíce (čtrnáct dní v zimě 2008, tři a půl měsíce na jaře a v létě 2009, čtrnáct dní v létě 2017). Jelikož jsem začínal s větší verzí Kodaku (Kodak Panoram No. 4 D), po exponování několika záběrů jsem před jednorukým šedesátníkem prostě smekl. Kodak Panoram No. 4 je dřevěná krabice potažená kůží, má jednoduchý rotační objektiv na péro o dvou rychlostech, kruhovou vodováhu, nesmyslný hledáček, kožený řemínek — a to je všechno. Práce s ním vyžaduje zručnost a trpělivost. Za to vám ovšem dává skutečnou radost z každého vystřeleného záběru: Zvládli jste to! Máte obrázek... Ale jaký bude? Vyndejte si teď z hlavy na chvíli digitály, čipy a sběrnice, odhoďte zrcadlovky — vezmu vás do doby, kdy focení bylo dobrodružství a fotograf sice smrděl vývojkou, ale taky něco uměl.

Začneme u toho slavného vozíku. Sudek ho tahal za sebou po Praze, měl v něm stativ, světluvzdorný pytel, minimálně jeden kodak a svačinu. Dáme si den, kdy pracoval sám — bez dobrovolného asistenta. Fotograf zná město jako své boty, ví dopředu, co bude fotografovat. Má postavený těžký dřevěný stativ — a teď to začne: je třeba kameru nabít filmem. Jednou rukou. (Sudek, vyučený knihař, přišel o svou pravou paži na italské frontě za První světové války. Fotografování se mu stalo terapií. A dokázal víc, než mnozí obouruční kolegové.)

Kodak Panoram No. 4 je stavěný na svitkový film o šířce 10 centimetrů. Firma ho dodávala na trh navinutý i s krycím papírem na dřevěné špulce, jenže v době Sudkova portrétování Prahy se tento typ svitku už nevyráběl. Sudek (s pomocí sestry) si tak musel po tmě předřezat ploché filmy do formátu 10 x 30 cm. Ty měl v pytli, který mu sloužil za příruční temnou komoru. S kamerou se prostě zasunul do pytle, jednou rukou (a zuby) v něm plochý film nasadil do rámečku, který si nechal vyrobit — a teprve potom kameru otevřel a upnul rámeček s filmem dovnitř. Aby se procedura zkomplikovala, byl negativ v kameře veden proti objektivu obloukovou trasou a bylo nutné jej nasadit přesně a vypnout ho na vyfrézovaný profil. Podstoupil jsem tohle cvičení několikrát a z pytle jsem se nořil naprosto zpocený. Jak to dělal levoruký původní pravák Sudek dodnes nechápu.

Ale pokračujme: Po uzavření pytle musel rozměrnou bednu našroubovat na stativ (žádné rychloupínáky nebyly) a srovnat ji do roviny za pomoci vestavěné vodováhy. Vyrovnání bylo potřeba provést naprosto precizně, při jakémkoli náklonu aparátu padá na výsledném záběru horizont a hrany se okamžitě začnou sbíhat. To ostatně můžete vidět v mojí publikaci. Tedy, ne že by mě to neštvalo, ale můj způsob záznamu města byl jiný, musel jsem občas aparát naklonit, abych dostal do záběru i obličeje obyvatel. Sudek si nějakou ekvilibristiku s aparátem při svém pietním přístupu naprosto nemohl dovolit. Proto také některé jeho záběry v uličkách zaznamenávají víceméně chodník a odseknutá první patra domů — já tohle v knize nechtěl.

Ale pojďme dál — když Sudek aparát srovnal a za pomoci vztyčeného drátěného rámečku (nahrazoval mu hledáček) vyladil kompozici, mohl čekat na světlo. Byl tím pověstný. Dokázal čekat hodiny a teprve pak záběr bouchl. Ani jedno z toho se mě netýkalo.

Drátěný rámeček jsem na bednu vůbec neumisťoval (žádný tam nebyl) a naučil jsem se prostě dívat okem aparátu. Fotil jsem všechny záběry z ruky (přístroj opřený o hrudník, či čelo) a hledáček jsem měl v hlavě. Věděl jsem přesně, jaký úhel mi kodak vezme. Jinak to nešlo, v mém případě rozhodovala rychlost. Sudkovy kompozice (domy, zahrady a babka dřepící u košíku s květinami) se nepohybovaly, moje — tím, že jsem upřednostnil lidi jako základ města — se hemžily.

Čekání na světlo jsem si bohužel také musel odpustit. Fotil jsem v pauzách při práci, věděl jsem, že na knihu nebudu mít roky, ale maximálně měsíce. Jediný luxus, který jsem si dopřál, spočíval v tom, že jsem úzkostlivě sledoval celý den oblohu — a ve chvíli, kdy bylo světlo, které jsem potřeboval, nebo se objevily vysoké mraky oznamující příchod bouřky (na její hraně se dobře láme světlo a fotografii to dodává zvláštní nádech) — skákal jsem do tramvaje a řítil se na místo, které jsem chtěl zachytit. No a tam jsem měl pár minut — najít záběr, bouchnout ho a mazat dál, případně se vrátit do práce. Naučil jsem se komponovat za běhu, aparát jsem dokázal (u menší verze) přebít v řádu desítek vteřin, byl jsem jako automatizovaná fotografická kybernetilka. Tyhle dostihy sice vypadají jako nevýhoda, ale není tomu tak. Pro syrovost a nearanžovanost kompozic to bylo jednoznačné plus. Přitom jsem nedělal momentky — ale jel jsem záběry s dvěma až třemi plány na jedné fotografii. Bylo to přesně tak, jak jsem kdysi chtěl — mít šestnáct holek na jedné klobáse. (Tak jsem říkal panoramatickému formátu. Až později jsem zjistil, že Sudek mu říkal jitrnice. Prostě jsme rádi jedli.)

Ale zpět k Sudkovi do padesátek: Teď ještě stojí u svého nabitého kodaku a čeká na světlo. Právě vyměnil clonu (byly papírové, nasazovaly se na objektiv a fotograf si je vyráběl sám — podle vlastní zkušenosti), přepnul z vyšší rychlosti (víc natažené péro) na nižší a čeká a čeká. Může si to dovolit — ne, on si to musí dovolit. Fotí řemeslně špičkovou knihu několikasetleté Prahy, města, jehož jsem se dotknul, ale už jsem ho nepotkal. Některé části Sudkových panoram jsou oživlá plátna malířů z devatenáctého století. Mají patinu věků, dotek rudolfínského slunce, všechny ty bobrovky na malostranských střechách a chybějící oplechování mají tíhu věků. Taková byla Praha posledních třech staletí, dneska ji nenajdete. On potřeboval světlo, čekal na rozhodný okamžik, který tu tíhu unese a uchová. Já ne. Já se pohyboval po opraveném, zrekonstruovaném historickém městě — krásném snad, ale bez tíhy suti, rozpadlých omítek a lebek v koších na Staroměstské mostecké věži.

Nebudu to zdržovat. Sudek odbouchne záběr. Jeden jediný záběr. A kolečko vypukne znova. Vyšroubovat aparát, šup do pytle, opatrně vytáhnout exponovaný film, uložit ho do krabičky, tu zavřít, vytáhnou nový film, nasunout ho do rámečku a ten znovu natáhnout... v knize je 284 záběrů. Aby bylo z čeho vybírat, musel (letmým odhadem) celou proceduru absolvovat tak tisíckrát.

To jsem nemohl dát. A pak — jeden výstřel mě stál přes stovku. Sáhl jsem tedy po menším a akčnějším Kodaku Panoram No. 1. Do něj šel strčit klasický šesticentimetrový svitek. Ovšem místo dvanácti záběrů poskytl záběry čtyři. Aspoň, že tak. Panoramy prostě žerou film a hotovo.

Skočme naposledy k Sudkovi: má dofoceno, věci složené na vozíku a vrací se zpátky do zahradního ateliéru na Újezdě (Na Úvoze bydlel až od roku 1958, kdy už panoramy osm let fotil). A teď stav, který už neznáte: Jede s vozíkem zpět, nafocených třeba půltucet záběrů, je spokojený. Ví, že světlo bylo perfektní, kodak šlapal jako hodinky, tuší, že má skvělé úlovky. Tuší, neví. Ano, čtete správně. Žádný fotograf až do nástupu polaroidu v šedesátých letech nikdy nevěděl, co vlastně nafotil. Až když držel v ruce mokré a vyvolané negativy, oddychl si. V tom bývalo tohle řemeslo zrádné a kouzelné zároveň.


Mezi archivem a smrtí

Knížku jsem fotil čtyři a půl měsíce, obrázky jsem zpracovával několik let. Skenoval jsem přímo negativy, bohužel jsem měl k dispozici pouze poloprofesionální plochý skener. Bubnový, na němž jsem skenoval negativy před tím, se odebral do věčných lovišť. Nakonec to nijak zvlášť nevadilo, na vydání Prahy panoramatické jsem neměl kapitál, nikdo jiný z knižní branže s tím nechtěl mít cokoli společného a tiskař, s nímž jsme to chtěli udělat alespoň ve formě pohlednic, bez varování zemřel.
Na jaře 2017 jsem část fotografií použil pro rorschachovy fotografické testy paměti krajiny a vznikl soubor Pražské hlavy. Podařilo se mi část záběrů spatřit konečně na papírech (před tím jsem je znal pouze z monitoru) a došlo mi, že moje amatérské obrázky mají určitý profesionální přesah. Přinejmenším v přístupu, nasazení, konceptu knihy — a v mém originálním fotografickém vidění.
Oprášil jsem proto zbylou kameru (dva velké kodaky jsem prodal) a slavnostně dofotil pár zahrad a zákoutí. Pak jsem otevřel archiv — a pustil jsem se do finální podoby celého projektu.


Na skok k tiskařské černi

Sudek sám, či s pomocí sestry (byla velmi zdatnou laborantkou a na některých jeho obrázcích je pečlivý ženský dotek vidět), připravil z negativů kontaktní fotografie 10 x 30 cm, z nichž se leptaly hlubotiskové válce. Jelikož jsem vyučený tiskař a některé stroje z Neubertových grafických závodů byly (i s pracovníky) na počátku sedmdesátých let přesunuty do mé mateřské tiskárny Svoboda n. p., měl jsem jako učeň na konci osmdesátých let možnost mluvit s tiskaři, kteří první vydání tiskli. Sudkovi na knize opravdu záleželo, chodil jednotlivé archy sám nahlížet. Pokud se mu náhled nějak nezdál, hned dodal nově udělanou fotografii (jako podklad pro hlubotisk bylo potřeba použít tvrdší — kontrastnější — papíry, aby se válec dobře proleptal). Viděl jsem pár dochovaných náhledových panoram — a byly výtečné. Měly všechno. Každý polotón, každý valér světla. Je obdivuhodné, jak se podařilo převést obrázky do knihy. Podobné kvality bylo možné dosáhnout pouze kontaktem, při zvětšování se tyhle drobnosti ztrácely. S koncem plochého hlubotisku v devadesátých letech, byly tyto možnosti pro B&W fotografy ztraceny. (Ostatně — je to vidět i na novodobém vydání Prahy panoramatické z roku 1992, která byla tištěna ofsetem, myslím, že jako podklad byly zvoleny Sudkovy „tvrzené“ fotografie a s prvním vydáním má kniha společný pouze název.)
Omlouvám se za odbočku, jen dokumentuju, jak mě kniha provázela po celý život. A na náhody nevěřím.


Praha panoramatická 2017

Původně jsem chtěl do knihy symbolicky dostat 284 záběrů. Ukázalo se, že jich potřebuju víc. Sudkův editor sestavoval tehdejší vydání jako nekonečný proud panoram kopírující víceméně levý a pravý břeh Vltavy. Je to tak sice čisté — panoramy mají díky zvolené technice kontaktu stejnou velikost i umístění — ale taky nudné. Sudkovy vyvážené (a poetické) záběry splývají, nevíte, kde v knize jste — a co bude následovat. Navíc — při vší úctě k Sudkově profesionalitě — v knize přesně poznáte, které záběry fotil z povinnosti. (Jeho zajímaly periferie, mizející věci, hrad, řeka a baroko, některé záběry z historického centra pálil jen proto, že tam být musely — aby kniha vůbec mohla vyjít.)

Šel jsem na to jinak. Knihu jsem rozčlenil do kratších oddílů a celou jsem ji „zesplavnil“ protékající Vltavou. Protože jsem potřeboval dát celku rytmus — a vás, coby účastníky knihy vtáhnout co nejvíce do děje — volil jsem tři velikosti fotografií: základní, potom zvětšené obrázky u vstupních stran a nakonec dvoustránkové panoramy velké šedesát centimetrů. Kvůli formátu knihy (přeci jen ekonomika je základ lidství a klobásovitý formát ušetří dost papíru) jsou právě tyhle panoramy oříznuté nahoře a většinou i dole.

Sudek má v knížce 23 výškových fotografií, ovšem umístěných naležato. Knihu tak musíte otočit a držet rozloženou vertikálně, přes hřbet. Je to značně nepříjemné, vazba se láme a papírový blok se vám kroutí v prstech. Navíc výškové kompozice v Sudkově podání ztrácejí sílu šířkových záběrů. Na toto řešení jsem zcela rezignoval, jedinou výškovou fotografii představují u soupisu dvoustran. Je to spíše pro zajímavost.

No a to je asi celé. A pro ty, kteří ani nyní nechápou, proč jsem to celé absolvoval: Čistě pro tu krásu!

A ta se nezdůvodňuje.

---

zpět na Prahu panoramatickou zde