Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč (11,28 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem
naše cena 220 Kč (9,02 €)
skladem

Úvod » » Agenda Valentino Zebra » Vybouchané scény

/ Vybouchané scény

(do knihy se nevešlo)


Vrátný byl starý dědek.
„Vypadněte!“ zařval.
„Chci jenom informaci,“ řekl jsem neoblomně. „Jednu pitomou infošku.“
Vrátný vytrhl z pouzdra služební pistoli a divoce s ní zašermoval.
„Takže vy nevystřelíte?!“
„Já nevystřelím,“ ujistil jsem ho. „Vy taky ne.“
Vrátný se zašklebil. Pak si přiložil pistoli ke spánku.
„Aby bylo jasno,“ zařval. „Pět let jsem byl v Kosmonosech, dva roky v Kroměříži, týden v Bohnicích, pětadvacet roků jsem v programu Integrace do evropských hodnot podle mentorky Hořicové-Laudové-Hromin, já to do sebe klidně nasypu!“
Vytáhl jsem berettu a přiložil mu ji k čelu. Odjistil jsem ji.
„Položte to.“
Dědek zakoulel očima.
„Položte to, nebo vás provzdušním.“
Mířil jsem na dědka, dědek mířil na dědka.
„To nedává smysl!“ zavrčel potom. „Tak jako tak budu mrtvej!“
„Těžko. Vám nejde o výsledek, ale o prožitek.“
„To by mohlo bejt,“ připustil dědek.
Sklopil pistoli.
„Fajn,“ řekl jsem a berettu strčil za kalhoty. „Takže ten pes. Ten pes je již zkonzumován, nebo je dosud v lednici?“

+++

Napil jsem se kafe. Nedalo se říct, že jsem neprosperoval. Jenom jsem nevydělával. Ozvalo se zaklepání a dovnitř napochodoval pan Pacina.
„Nic novýho neberu,“ zavrčel jsem. „Starý případy nedojíždím!“
Pan Pacina se naklonil přes stůl, rozhlédl se a zašeptal: „Chtěl jsem se jen přeptat, jestli jste už nějak pohnul s tím únosem mojí paní.“
„Jo, to jsem vám chtěl říct. Ten tatar Domingo zakopnul o tu vaší debilní rohožku, teď slítnul po tlamě do mezaninu, zničil mi kameru, měl jsem ji od Ondříčka, Forman kvůli tomu běsní, jsem těsně před zatčením, na krku mám americký právníky, protože kvůli vám nenatočej Amadea 2: Poslední šance. Potřebuju dvacet tisíc.“
„Ale pane Zebro, vy mě přivedete na mizinu.“
„Já? To vaše panička! Volal mi katarskej ministr dopravy a je naprosto bez sebe. Požaduje vysvětlení, nebo použije diplomatickou nótu a kameny. Rezervoval si salónek v hotelu Přídech a syn, sedí tam na prdeli, před sebou dlažební kostky a vaše paní nikde!“
„Ale já nemám dvacet tisíc!“
„Tak si půjčte od vaší paní. Ten ministr je v pěkným balíku!“
Rozletěly se dveře a dovnitř vlétl Gingo.
„Ty hajzle,“ šel hned po mně. „Tys nehnul ani prstem! Tlustej Enzo si klidně leze po ulici s mejma prachama a ty dřepíš celý odpoledne u Malvaza!“
„Klídek, pusino. Mám tam svý lidi.“
„Koho?“
„Beznohýho Zátopka,“ navrhl jsem.
Dingo nadskočil.
„Co to na mě zkoušíš! Právě s ním jsi seděl u Malvaza!“
„Taktická příprava,“ pokrčil jsem rameny.
„Jo tak příprava,“ rozzuřil se Dingo. „Já tě taky připravím! O všechno! Dokud to nevyřešíš, zabavuju ti počítač.“
„Ten jsi mi odnesl už minule,“ podotkl jsem.
„Ty degéne...!“
„Tak si vem fax,“ navrhl jsem.
Dingo chvíli okopával nábytek, pak vytrhl fax ze zdi a odešel. Byl jsem v pohodě. Telefon jsem měl odpojený už tři měsíce.
„Šmejde,“ ozvalo se za mnou.
Něco ostrého mě bodlo do zad.
Podíval jsem se do zrcadla. Za mnou stál pan Pacina s vývrtkou vraženou hluboko do mých lopatek.
„Tak, šmejde. Takhle se na tebe musí! Žádná záloha. Mazej za mojí ženskou!“

+++

„Hopíka,“ sdělil jsem prodavačce.
Četla časopis Celebrity zepředu a v koupelně a tvářila se naštvaně.
„Včera jste kupoval dva,“ řekla.
V očích měla otazník. Nehodlal jsem jí s ním pomáhat.
„Dneska chci jeden.“
„K čemu chlap jako vy potřebuje hopíka?“
„K čemu ženská jako vy potřebuje číst o tom, jak dlouhý pohlaví má Sagvan Tofi?“
„Zelenej, nebo červenej?“ řekla znechuceně.
„Ukázat,“ přikázal jsem.
Vyndala hopíky ze šuplíku. Vzal jsem je do ruky a červený hodil zkusmo na zem.
„Jé,“ vyhrkla holčička stojící ve frontě za mnou. „Mají hopíky! Koupíš mi mami toho červenýho?“
„Tenhle si vezmu,“ řekl jsem rychle.
Stál mě pětku.
„Červenej není,“ řekla prodavačka. „Koupil ho tady pán.“
„Ale já zelenýho nechci. Já chci červenýho!“
„Tak to máš smůlu,“ podotkla prodavačka.
„Neštvi mě!“ zavrčela matka.
„Proč mi nikdy nekoupíš, co chci?“ zuřila holčička.
„Seš blbá? Prodavačka ti přece řekla, že červenej koupil ten debil před náma!“
„Já nejsem žádná prodavačka,“ naštvala se prodavačka. „Já jsem majitelka! Prodávám, protože koza Jiřina je zas nachcípaná.“
Všechny tři byly nasraný a rudý vzteky. Vyšel jsem ven. Pocítil jsem čistou a nefalšovanou radost. Pak jsem hopíka zahodil.

+++

Měla ňadra jako dva malé hopíky.

+++

„Nestřílet!“ řekl jsem. „Jsou tady lidi!“
„Zebro?“
„Jo, jsem to já!“
Dveře se otevřely. Za nima stál Bleskovej Džek s šestiraňákem.
„Do háje, Zebro, co tady děláš?“
„Vedu ti návštěvu. Je ze Států, nelíbej jí ruku.“
„Zazi,“ řekla Zazi. „Helou!“
„Zazi?“ řekl Džek. „To je skvělé, Zazi! Já jsem Džek. Neznáte náhodou v Americe nějakého Sonnyho Matějku? Dluží mi sto tisíc, že byste mu do krocana píchla strychnin.“
„Ctychin?“
„Sakra, Džeku! Máme za zadkem chlupatý!“
„Ty zas vyšetřuješ?“
„Trochu se to podělalo.“
„Ctychin?“ opakovala Zazi. „Cchyn?“
„Chápu,“ řekl Bleskovej Džek. „Mám útočný granáty, kopie kalašnikovů, falešný pancrfausty. Dostřel dvě stě metrů.“
„Potřebujeme dámskou kabelku.“
„Kabelku?“
„Jo. Zazi se cítí nejistá, když musí chodit bez kabelky.“
„Aha,“ řekl Bleskovej Džek.
Prošli jsme do skladiště za falešným sklepem. Džek vytáhl z bedny plechovku a otevřel ji.
„Plzeň z Tchajwanu. Stačí změnit potisk a podávat podchlazenou. Chuťový rozdíl nepatrný, cenově značný. Ochutnej.“
Čichl jsem si k pivu. Vonělo to jako pivo. Nedůvěřivě jsem se napil a hned tekutinu vyplivl. Tchajwanské pivo mi zdecimovalo jazyk.
„Fujtajbl,“ podotkl jsem. „To ti nikdo nemůže sežrat! Ani vypít.“
„Za sedm devadesát?“
Džek se zašklebil a postupoval skladem.
„Sleduj. Pravý adidasky z Modřan. Ruční práce. Šijou to pro mě Vietnamci. Férový levisky ze Singapuru. Řada 801. Po dvou stovkách. Hadry od lacosty. Mám tři puberťáky. Vybíraj vagóny pro sekáče a řežou z triček krokodýlky. Jemná práce. Za pětašedesát na hodinu, krokodýlků jak nasráno. Stačí to nalepit, všechno je, jak má být. O krokodýlkách je svět.“
Postupovali jsme skladištěm. Zazi dávala bedlivý pozor, aby si neušpinila koktejlky od mé bytné.
„Wow!“ řekla potom. „Jack Daniels! To pil Frank.“
„Neponižuj se,“ zasyčel jsem. „Vždyť je to kopie.“
Džek se otočil.
„Žádná kopie! To je kopie kopie!“
„Počkej,“ řekl jsem. „Ty paděláváš padělek?“
„No a? Tehdy se poved, tak to jedu podle něj. Původně to měla být nemrznoucí směs do ostřikovačů.“
Džek zmizel mezi regály a vzápětí se vynořil s kabelkou.
„Pravej Luis Vuitton. Funglovka. Vozím to z Paraguaye. Po patnácti káblích.“
Zazi přejela po kůži kabelky prstem.
„Řekni jí, že to dodávám premiérově manželce po třech stovkách,“ řekl Bleskovej Džek. „Kupuje to po bednách, nestačím to sem pašovat. Šmelí to s prvníma dámama po celý Evropě. Nic lepšího nemám.“
Seděli jsme se Zazi na střeše mého úkrytu a pili tchajwanskou Plzeň.
„Proč je tady všechno jenom kopie?“ zeptala se.
„A vy si vážně myslíte, že Socha svobody je originál?“

---

zpět k Zebrovi zde