Pozor! Kukačky! Pro funkčnost webu, analytické účely a (v případě udělení souhlasu) též pro cílení reklamy využíváme soubory cookies (kukačky). Nastavení kukaček si můžete upravit odkazem ve spodní části stránek. Konec kukání.

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

naše cena 275 Kč
skladem
naše cena 220 Kč
skladem

O Úvalským » Zakázaný rozhovor s BVÚ

K Hvězdě, co nevyšla byl publikován jediný rozhovor. Vyšel 16. 3. 2018 na portálu protisedi.cz. Doprovázela ho tato fotografie. Rozhovor zde už nenajdete. Zmizel.

 

Zakázaný rozhovor: výsměšná náhoda v praxi

BVÚ: Samozřejmě, že kecám. Rozhovor nebyl nikým zakázaný. Byl prostě jen vymazaný. Jak se to stalo, se mohu jen domnívat. Vzhledem k tomu, že v archivu protisedi.cz chybí celé tři měsíce (leden 2018 až březen 2018) mohu usuzovat, že opět řádila výsměšná náhoda. Viděl bych to na nějaký kleklý server. Na zešílevšího pracovníka IT. Nevím, z redakce jsem vysvětlení nedostal. Ať to je jakkoli – účel byl splněn: rozhovor je nedostupný a co líp – jakoby nikdy neproběhl. Takhle na mě výsměšná náhoda pracuje od roku 1994. Mám prostě zákaz štěstí. Všechno kolem mě musí být utěsněné. Mý příběhy pro čtenáře vymazány. Prostě někdo nahoře mě má rád a fakt se děsně snaží, abyste tajemství otevíraná v mých knížkách nečetli... To je taky odpověď pro všechny, kteří se se mnou v létě hádali, že výsměšná náhoda je můj konstrukt. Ti pošetilci! Jo – a ten rozhovor byl samozřejmě o výsměšné náhodě...

Tady je:

 

Úvalský: hvězda, která nevyšla / Původně publikováno na portálu protisedi.cz

O průšvizích, o krásných i krutých osudech, o sopce vybuchující na Kavčích horách a o novince s podtitulem Jak nevydat bestseller se spisovatelem Bohuslavem Vaňkem-Úvalským

Text: Jiří Janda

V pětadvaceti zazářil dnes již legendárním (a notně prostořekým) příběhem nakladatele poesie, který se dostane až na dno a nemůže se vydrápat – Hubotřasný román Poslední bourbon (1995). Následoval kultovní román o mediálních manipulacích a velkém podtrhu s prvky detektivky Zabrisky (1999) a vyprávění o dobrodružstvích klukovské party dospívající za doktora Husáka s názvem Brambora byla pomeranč mého dětství (2001). Kritici v něm spatřovali nového Michala Viewegha píšícího pro náročné, jeho knihy vycházely v prestižním nakladatelství Petrov a vždycky se o nich mluvilo. Pokud k již uvedeným titulům přiřadíme ještě slovní pokladnici Nářez brouků na palouku (1994), laskavou parodii na drsnou americkou detektivní školu Žena se nedá loupat jako banán (2005), průvodce moderního muže po ženském světě Sexpop (2011), nebo Čapkovou divadelní hrou inspirovaný „novinový“ román Bílá nemoc dnes (elektronicky 2012, 2018) – máme před sebou dílo jednoho z nejnápaditějších českých autorů polistopadové epochy. Ani chytrý humor, silné příběhy, či svižné vyprávění ale Úvalskému nepomohly. Po jeho vyhození ze zanikajícího Petrova, následuje jeho odsun i z mainstreamu, později i z alternativy. O tom, jak je možné s tak atraktivní kolekcí knih neuspět, jsme si povídali v autorově nuselském bytě.

 

Poslední papírovou knížku jsi vydal před sedmi lety. Dá se tedy Hvězda, která nevyšla, brát jako tvůj comeback?

Spíš završení mojí cesty. Hele, když mi bylo třináct, vešel jsem o dožínkách v Benešově do knihkupectví a našel jsem tam novinku rakouského spisovatele Nikiho Laudy – Mé roky s Ferrari. Úplně mi to změnilo pohled na psaní. Dostalo mě, že tě vezme do zákulisí závodů a ukáže ti, co všechno je za jeho úspěchem. Můžeš si to doslova osahat. Nesmírně se mi to líbilo. Tohle jsem chtěl udělat taky.


Počkej, ale ty na rozdíl od Laudy přeci vůbec úspěšný nejsi!

A kolik myslíš, že Lauda vyhrál Velkých cen? Řekněme třicet procent? Kdežto já podělal úplně všechno! Každou svojí hvězdnou knihu! Mám stoprocentní úspěšnost! Kam se hrabe Lauda.

 
Ale to je dost pofidérní měřítko, ne?

Mě učili, že když seš v něčem nejlepší, máš se podělit. Tak jsem se podělil... Ve Hvězdě jsou zachycený příběhy mých knih. Jejich osudy jsou krásný i krutý. Víš, co je zvláštní? Je to zatím moje první knížka, která neshořela v kamionu, nevybuchla s ní tiskárna, nerozstříleli ji teroristi...

 
Třeba to přijde.

Taky na to myslím. Každý večer se budím hrůzou, co se zase stane. Ale třeba nic. Systém mne odsunul na okraj, znemožnil mě, větší zájem o mě nemá. Ta kniha nemusí být zákonitě nebezpečná...


A ty ostatní byly?

Něco ti o knihách prozradím. Je to lepidlo, papír a slovo. Nic víc. Zároveň ale musíš chápat, že slovem se programuje lidský jedinec i společnost. Slovem se zpochybňuje, odsuzuje i získává. Slovo je myšlení lidí, moc lidí, peníze lidí. Pokud v téhle oblasti zkřížíš plány vyšším záměrům, musíš být zastaven. Ale tohle všechno se dočteš uvnitř, zbytek v jedničce.


V jedničce? Všiml jsem si té dvojky na obalu...

Tohle je samostatný druhý díl. Má podtitul Jak nevydat bestseller. Je to příběh mých knížek. Jednička bude příběh můj a Úvalskýho. Bude tam všechno, co jsem se o psaní, o moci slov, o řemesle a o češtině naučil. Dosud o tom psali jen úspěšní lidi. Já mám pocit, že zkušenost neúspěšného je mnohem cennější.


Proč myslíš?

Protože žijeme v mocenské pyramidě a aby jeden vyhrál, musí hodně lidí prohrát. Čtenáři spíš prožijí životy na straně těch, co zůstali pod vrcholem. I když, uznávám, číst o tom, jak chudá učitelka Rowlingová ke štěstí přišla, je mnohem opojnější.


Stejně mi přijde zvláštní psát napřed druhý díl a pak až první...

A co Lucas a jeho Hvězdný války? Chytrej hračička! Ale my mluvíme o nízkonákladový knížce pro přátele, příznivce, pro moje děti a pro pár lidí, kteří se chtějí prostě pobavit.


Myslíš, že je něčí neúspěch zábavný?

Absolutně! V každým z nás kousek sadisty... Na okamžitým neúspěchu má založenou kariéru spousta komiků. Pobaví nás, když Chaplin vyhraje truhlu peněz, nebo když mu truhla peněz spadne na hlavu? Já to psal vtipně...


O tom nepochybuju. Byl jsem přeci u zrodu tvých prvních opusů. Tvůj legendární Nářez brouků na palouku jsem ti vezl v brouku z tiskárny do distribuce na Břevnově. Pamatuješ?

No, já si hlavně pamatuju, jak na padáku nad Starou Pakou odešly brouku „náhodou“ brzdy. Auto narvaný papírem, po stranách hustý stromořadí a na tachometru letěla ručička doprava... Zachránil nás billboard, pro který někdo vykácel dva stromy. Tys pod ním podjel do pole. To bylo od tebe moc milý.


Víš, co bylo zvláštní? Když jsme ho s tou partou Poláků, co jeli za náma v maluchu, vystrkali na silnici, už brzdil. A od tý doby pořád, nikdy před tím, nikdy po tom s tím nebyl problém.

Mě to vůbec nepřekvapuje. To je přesně v intencích všech těch absurdních výsměšných náhod, které postupně sejmuly všechny moje knížky. O nich píšu v Hvězdě. Je dost zajímavý si skrytý řídící mechanismy světa osahat na vlastní kůži. Tečka. Víc bych to tady nerad rozpatlával, všechno je v knížce. Ty události, co tam popisuju, mají hlubokou logiku. Takhle ve zkratce to vypadá spíš na slušnou paranoiu. Bohužel, je to pravda. Takhle se to stalo, takhle to funguje. Mysli si, co chceš. Vždycky vidíš jen to, na co stačíš.


Ale termín výsměšná náhoda bys vysvětlit mohl, ne?

Skutečná náhoda je v pořádku. Nemá ze svého konání prospěch. Výsměšná náhoda ho má. Systém tudy přesívá a třídí osudy. Vše živé, vše, co by se mohlo vymknout kontrole, bude smeteno. Hele, já neříkám, že mý knížky měly patřit k masovým bestsellerům. Tak jsem je nepsal. Mnoha lidem ani nic neřeknou. Ale pro určitou skupinu vnímavých lidí uměly být iniciační. Měnily jim myšlení. A o tyhle lidi jde vždycky. Ti rozhodujou.


Je pravda, že tvý Brouci byli velice originální. A přitom úžasně vymyšlení, chytlaví. Byla v nich hravost a vtip...

Já vím – pravil Japonec StB: „Všichni bonsai...“ Já mám rád unikátnost. Dneska je v módě tuctovost. Kopírování. Neumím nic, ale vím, jak to prosadit... Mý knížky byly ve svý době zářící hvězdy. Měly styl. Šmrnc. Šťavnatou práci s jazykem. Než byly vždy po vydání hned zhasnutý, oslňovaly. Něco opsat umí každý blbec, ale jediný na čem záleží, je to, co tam dáš ze sebe.


Ale Brouci nebyla tvoje prvotina, že ne?

Ne. Ale byla to moje první knížka s celostátní distribucí. Mně bylo při vydání Brouků čtyřiadvacet. Vyvíjel jsem je v hlavě od učňáku. Není snadný pracovat s jazykem po tak silně invenčních tvůrcích jako byli Hašek, Voskovec, Werich, Burian, Suchý, Frynta, Skoumal s Vodňanským, nebo Plíhal. Řekl bych, že jsem byl pěkně drzý. Když mi ale potom o mnoho let později zavolal na mobil Jiří Suchý, aby mi k Broukům pogratuloval, věděl jsem, že jsem obstál. Na to jsem pyšnej.


Mluvíme o výsměšných náhodách. Jaký byl tedy osud Nářezu brouků na palouku?

Výsměšný. Celý náklad, 550 knížek, se prodal za tři dny. Tím jsem sice zaznamenal světový rekord v prodeji poesie, ale zároveň jsem se ocitl poprvý v háji. Distributor chtěl okamžitě koupit dva tisíce knížek, ale já nemohl dělat dotisk. Pamatuješ na tu vypečenou podnikatelku z knihárny?


Myslíš tu, co ti nechtěla vydat knížky a poslala na nás komando bijců v holinách?

Jo, přesně tu. Mělo to formát deset krát deset centimetrů a tři sta stran. Muselo se to knihařit ručně a jí se podařilo různými úskoky vyšroubovat cenu z dvanácti korun za vazbu na pětačtyřicet. Tím mi totálně vynulovala zisk. Jinde to bylo ještě dražší. Psal se rok devadesát čtyři. Každý se viděl ekonomicky nejmíň Švýcarem. Musel jsem tu nabídku od distributora odmítnout. Oni pak stejně krachli.


Ty ses vlastně na začátku vydával sám.

Na začátku mě nikdo nechtěl. Logicky. Pak jsem si udělal jméno Posledním bourbonem, takže jsem byl pár let ceněný zboží. I když jsem byl kmenový autor Petrova, dostával jsem řadu různých i podloudných nabídek. A teď už mě zas nikdo nechce. Jsem zlobivej.


Jak „zlobivej“ byl tvůj slavný Hubotřasný román Poslední bourbon?

Přiměřeně k devadesátým letům. Ale ta toho unesla opravdu hodně. Byla to šťastná knížka. Řekl bych, že to byl svobodný záznam svobodných lidí ve svobodný společnosti. Dělal si srandu ze všeho, co hrozilo nablblým sebezboštěním. On byl rozpoutaná devadesátá léta se vším tím šílenstvím, se všemi omyly, ale s obrovskou vůlí žít za sebe, naplno a jak o život. Napsal jsem ho v pětadvaceti, chtěl jsem se bavit. Ta lehkost je na něm dodneška nádherná. Už bych to neuměl.


Na Bourbon se ptám záměrně. Byl jsem u toho, když se tisknul, byl jsem i u jeho průšvihu, ale pamatuji se, že i těch pár kousků, které jsi dostal na pulty, mělo dost velký ohlas.

Měl skvělý timing. Nic podobného tady tenkrát nebylo. V slovním humoru už vůbec ne. Přišel dřív než sem dorazil Monty Python, nebo Červený trpaslík, dřív než všechny ty Tele-tele a Česká soda teprve začínala... Víš, co je zvláštní? Dodneška mi píšou lidi, co četli první vydání – a všichni si přesně pamatujou, kde ho četli poprvý. To je přece úžasný...


Jaké měl Poslední bourbon osudy?

Byl tehdejším Reflexem vyhlášený jako jedna z kulturních událostí roku 1996, prezident si pro něj poslal auto, Academia ho ještě nedávno zařadila mezi 100 nejdůležitějšich knih devadesátých let, přednášel se za oceánem, jednu knížku má Jean-Paul Belmondo... A teď odvrácená strana mince: první vydání 2 000 kusů – 1 700 knih zničila tiskárna, druhé 1 000 kusů – 700 knih zmizelo v distribuci, na niž byla uvalena nucená správa, třetí 800 kusů se v Praze prakticky neobjevilo na pultech... Teď ho vydávám po dvaceti třech letech od premiéry v limitované papírové edici, doufám, že na Kavčích horách tady nade mnou třeba nevybuchne sopka.


Jaké máš vlastně rád hrdiny?

Já vyrostl na Belmondovi, Bogardovi, Newmanovi, Vinnetouovi a nějakých pankáčích... Mám slabost pro takové ty nezávislé rošťáky lavírující na hraně zákona a čínící v osudových okamžicích ta správná rozhodnutí. Prostě mě fascinuje chlap, kterej jde svou cestou, a i když zaplatí životem, neuhne. Je to jeho volba. Čili přesně ten typ, který je z naší kultury nekompromisně vytlačován.


To může být jen dočasný požadavek doby.

Ne, hráčů na globálním trhu a jejich politiků. Osobností nemůžeš orat. Tohle je tragédie. Celý úspěch naší technologické civilizace stojí na nepoddajných výjimečných osobnostech a dnešní mediální hrdina je průměrný blbec! Před chvílí jsem mluvil o chlapech. Ženských se to ovšem týká taky. Akorát hrdinky to mají těžší. Vzpomeň si na Claudii Cardinalovou v Tenkrát na západě. Těmhle výjimečným ženám jsem věnoval brevíř Ženy Havel hygiena.


A ten měl jaký osud?

Můj nakladatel krachnul, většina nákladu se prodala za devět korun v knižním outletu. Ale já byl šťastnej! Konečně jsem měl po osmi letech snažení svoji knížku na pražských pultech! Tak jsem koupil půlku palety a rozdal jsem to.


Říkáš, že jsi zlobivej. Ale za tuhle knížku by tě přece mohly milovat i feministky.

No, to asi ne. Já tam říkám, že mužský svět musí formovat ženy – a naopak. Že musíme spolupracovat, vážit si sebe navzájem a ne se snažit trumfnout. Jen tak společně stvoříme něco užitečného... Navíc tam nemám homosexuální agendu. Čili jsem zase špatně. Já to pak přepsal na Sexpop. Místo toho, abych uznal svou historickou porážku a šel se jako překonaná maskulinní forma života pověsit, navrhuju tam rovné šance – ale pro muže...


A Sexpop měl jaký osud?

Vydal jsem sto knížek pro přátele. Pak umřel tiskař.


Na Zabriskyho se tě radši už ptát nebudu. Pokud vím, s ním jsi zažil opravdové inferno, které trvalo jedenáct let. Týkalo se to hlavně realizace filmu. Ale je nějaká kniha, u níž tě opravdu mrzí, že jí smůla, nebo snad i výsměšná náhoda, zhatila úspěch?

Brambora byla pomeranč mého dětství. To je moje čtenářsky absolutně nejvděčnější knížka. Takový Bylo nás pět ze sedmdesátek a osmdesátek. Půlka textu vyšla v roce 2001, dokonce se tenkrát dělal dotisk. Celek v papíru nevyšel nikdy. A to má Bramboru nějakým zázrakem ještě pár gymnázií v maturitních otázkách. Vím o učitelích, kteří ji používali na základkách k výuce češtiny i dějáku... Nechci se přeceňovat, ale když dnes čtu o Husákově socialismu, mám pocit, že jsem žil na jiné planetě. Brambora před nikým nepanáčkuje, nikomu neposluhuje. A to, co se jí stalo, je fakt velká křivda.


A stalo se jí co?

Nechme to vyprávět Hvězdě, co nevyšla. Prosím.


Děkuju za rozhovor.

---

Na hvězdu, co nevyšla
zde